pátek 28. prosince 2012

komix

tak, a všichni povinně do komentářů napište kolik je v komixu postav a jakého jsou pohlaví.


pondělí 17. prosince 2012

Vánoční cukroví

na nějaké domácí práce, vaření, uklízení, vyšívání, žehlení mně moc neužije, letos sem se však překonala a rozhodla se vyrobit perníčky... nevím co jsem letos udělala špatně, ale nějak to nedopadlo a místo perníčků, jak je všichni znají, vznikly jakési pofiderní kuličky.

Jinak pro inspiraci, tyhle krasavce jsem vyplodila loni. Přiznávám že to není nic světoborného, ale stejně mám ze sebe dobrý pocit.



neděle 9. prosince 2012

Kreslení není o talentu – naučte se to

Nesnáším, když něco kreslím, někdo za mnou přijde a řekne:

„Jé to je hezký“ – ano kompliment vždycky potěší, tahle část je ještě únosná, i když mám třeba pod tužkou strašnou patlanici, ale když to ještě pokračuje:
„Ty se máš, že ti jde kreslení, já chci mít taky takový talent“ – Tady bych zastavila, většina lidí si myslí, že se člověk s tím, že umí kreslit, už narodí, nebo že do toho vyroste, prostě že to přijde nějak samo a je to výsada pouze několika jedinců, co mají to štěstí a je to talent, pro ty z vás, co si tohle myslí mám však špatnou zprávu.

     Jako matematika

Kreslení je jako matematika, rozhodně se s touhle schopností nikdo nerodí a za jejím pochopením a ovládáním je spousta dřiny, ano pár šťastlivců to stojí mnohem méně práce než nás ostatní, ale to neznamená, že by to nikdo jiný nedokázal na stejné úrovni, jako ten šťastlivec, kterému stačí vynaložit menší úsilí. A tak nějak podobně funguje i kreslení.

      Jak začít?

Stejně jako matematika, je kreslení o tréninku (pokud nejste jeden z těch, co to zvládají z fleku, těch je ale ve skutečnosti minimum – já nikoho takového neznám, všichni známí, co umí kreslit, to mají vydřené)
Takže kreslete, pořiďte si blok, tužku a kreslete, dobré je vzít si nějakou jednu předlohu (třeba najít na internetu) a kreslit tu jednu samou věc, scenérii pořád dokola. (Je jedno jestli budete kreslit lidi, zvířata, architekturu, nebo něco úplně jiného) Pokaždé když dokreslíte, porovnejte výsledek s předlohou, najděte to, co vypadá jinak (ten nos je na originále trochu jinde, má jiný tvar) a když to kreslíte podruhé, snažte se na tyto věci zaměřit a udělat je lépe.

Dál jsou všelijaké placené kurzy. Tady je to trochu risk, můžete najít skvělého učitele, nebo jen vyhodit obrovské peníze za nic. Rozhodně se nenaučíte skvěle kreslit za den, ale delší trénink přináší ovoce. Důležité je nikdy si neříct „tohle je dobré“, ale snažit se stále zlepšovat.

      Chcete návody?

Napadlo mně sepsat seriál o tom, jak se co nejlépe naučit kreslit, z nejrůznějšími konkrétními typy návody co jak dělat a na co si dát pozor, sice nejsem profesionální umělec, ale s něčím pomoct určitě můžu. Jen nevím, zda by o tohle byl zájem? Kdyžtak se ozvěte do komentářů ;)

už starší obrázek, desetiminutová skica tužkou (všiměte si pozadí, účelem bylo zachytit charakter pozadí bylo tedy věnováno minimum práce)

pondělí 5. listopadu 2012

Inzerát a další věci


Dnes bych napsala tři věci....
  • Hledám tatínka, jsem finančně relativně nenáročná, netahám si do postele pochybné existence, pořád někde lítám, takže doma nezavazím a ráda a ochotně chodím pro pivo. Zájemci piště na za.kapesne@iuvarim.cz

  • Ono, je krásné číst ve všech článcích na téma „jak mít úspěšný blog“, že je třeba pravidelně přispívat, ale když o tom tak uvažuju… Je lepší psát o hovnech, když se zrovna nic neděje, či není nápad, nebo raděj nepsat vůbec?  I když je pravda, že hovna jsou většinou nejčtenější a nejoblíbenější témata. Tak na tom možná něco je. A ti chytřejší to řeší tak, že si stáhnou na gůglu  nějaký obrázek, nadepíšou ho tím, co na obrázku je a dolů napíšou jako zdroj gůgl a za pár okamžiků tam mají spoustu filosofických komentářů jak je to úžasný článek

  • Milý deníčku: I když jsem hypochondr, nikdy jsem moc nemocná nebyla, jenže teď už druhý měsíc umírám a dělám věci co bych normálně nedělala například za poslední měsíc sem schroustala dvě krabičky antibiotik, byla dvakrát v divadle (před tím ani nepamatuju), V nejmenované počítačové hře získala deset levelů a ve finále jsem také začala malovat sérii pseudouměleckých děl na téma Northern Call, (vždycky jsem chtěla namalovat víc věcí na nějakou tématiku) ale k tomu řeknu jen tolik že to má být strašně kýčovité.


Nevím, zda se na meme komixy vztahují nějaká autorská práva, nikde jsem nenašla žádná pravidla, jak se můžou a nemůžou publikovat tak bych to jedním uzavřela, a doufám že ještě někdy v životě napíšu něco seriózního.

úterý 9. října 2012

netopýr a dýně

trošku sem pokonila kompozici, tak ty dýně sou tam tak trochu nešťastně, jinak můj úplně první namalovaný netopýr

A5, kombinace tempery s pastelkou


středa 3. října 2012

Skrytý význam voleb


Jdu si takhle městem a vidím modrý stánek, kde dvě děvčata v modrém rozdávají malým dětem modré balónky… přijdu ke stánku… nemají propisky… jdu dál.

A o pár desítek metrů dál to samé, akorát v červeném. Opět nemají propisky…jdu dál.

 Dojdu na náměstí, vidím oranžový skákací hrad, pán v obleku a s odznáčkem rozdává dětem omalovánky, opravdu by mě zajímalo co je v nich, ale propisky nemají, tak jdu zase dál.

Obejdu dalších pár barev, všude spousta vymožeností, ale stále žádná propiska.

Propisky nerozdávají ani u posledního žlutého stánku.

Ta úroveň fakt klesá.

sobota 1. září 2012

Kterak jsou gumáky moderní


Omlouvám se, že nejsou nové příspěvky. Psát je rozhodě o čem, ale motivace z mé strany schází, tak bych se pochlubila dvěma postřehy/zážitky (říkejte tomu jak chcete) jak jinak než opět z Moravského krasu.

1.
Ve středu zas nebylo do čeho rejpout a tak proběhl další pokus o návštěvu speleomuzea ve Vilémovicích. Jako vždycky když je nějaká iniciativa se tam podívat, nikdo povolaný poblíž není a zmíněná telefonní čísla nefungují. Tak, že aspoň z recese spácháme výlet k Macoše. Je léto a tak všude bylo dost lidí a stánků s netopýrama. Po pětiminutovém zírání do propasti mně zajímal obsah místního obchůdku s kamením.
Obchůdek to byl skromný. Pár ametystů, achátků a zkamenělin z Maroka. Hledala sem tam naporcované krápníky na tenoučké plátky tak, jak to je u Skalního mlýnu. Ty tam nebyly, akorát pár pidikrápníčků za dvě stovky kus. Prodavačka byla velmi milá a povídala nám historii každého kamene v obchodě
.
Prodavačka: No, to sou krápníčky tady z okolí.
Já: hmmm, a z jaké jeskyně jsou?
Prodavačka: No, tady z okolí, jako né přímo z Punkvy, ale z Amatérských jeskynní.

Z obchůdku jsem odcházela s úsměvem na tváři. Odnést si z některých míst byť jen bláto na gumákách hold silně naruší celý ekosystém daného místa.



2.
Další příběh je z dneška. Píše se 1. září a je sobota, všichni chlastají a oslavují kdovíco, děti mají poslední den prázdnin a tak čekám plný kras rodičů s dětmi na výletě, jenže prší a nikde nikdo, výlety se už asi nenosí. Tedy, když naše expedice vylezla z jeskyně Řečiště, bylo ze žlebu slyšet dětské volání
„hele, tunel! Jdeme se tam podívat!“  Kterak jediní návštěvníci žlebu (maminka a 2 děti) spatřili vchod do jeskyně Amatérské, když však uviděli bandu špinavců v kombinézách a s helmami, Amatérka je přestala bavit a rychle odešli.

Teť tu ale nechci rozebírat, to nakolik je jeskyňář hrůzu nahánějící a odpudivé stvoření. Pointa je v tom, že při praní toho svého overalu jsem byla velmi šikovná a jaksi se mi podařilo hodit svou botu do Punkvy a proti té goretex nic nezmůže. Já jsem vždycky preferovala pohodlí před stylem a tak jsem rozhodla, že pojedu domů v gumákách.

Všude se píše kdoví, jak gumáky nejsou moderní, ale já jsem si chvílemi připadala hloupě, možná za to mohl fakt že gumáky opravdu nejsou městská obuv, možná fakt že město bylo plno ožralů co se hloupě koukají na úplně všechno. Kdo ví?

čtvrtek 16. srpna 2012

Přírustky do sbírky

Jako téměř vždy bych začala off-topíč myšlenkou co se mi honí hlavou, tentokrát je to jedno veledůležité moudro:
"Že si něco nepamatuješ, ještě neznamená, že se to nestalo."

Ale zpět k tématu. Poslední dobou mám úchylky na sbírání různých věcí a ráda bych se v následujících článcích pochlubila nejrůznějšími sbírkami, které si chovám doma.

Toto léto mi též přibylo pár nádherných kousků, konkrétně do mé šutrologické sbírky, tak tady jsou.

  • Kalcit

  • zkamenělina a kus červeného vápence z Rakouska

  • kousky vápence prorostlé krystalem a kus vápence červeného z Triglavu
  • Zatím neidentifikované šutry co mi dovezl sameček z Rumunska

neděle 12. srpna 2012

Rakov Škocjan

Podotýkám tady nahoře protože si toho líp všimnete: Kliknutím na fotku ji zvětšíte a spustíte prohlížeč fotek z tohoto textu.

Tak jsem se právě vrátila ze Slovinska, chtěla jsem původně napsat nějaký komplexní přehled, ale ve finále jsem z toho upustila a chtěla bych zvlášť a předně napsat něco o části Slovinska, o které se moc nemluví, nepíše a neví i přes to, že se tu údajně natáčel Vinnetou.


Někde severně ve Slovinském krase vyvěrá potok Rak, aby se pak mohl za nějakých 2,5km opět propadnout pod zem, tvoří tak zajímavou soutěsku Rakov Škocjan.

Jak to začalo: Bylo to loni a Rajbase, šla jsem jen nahlédnout do jednoho z promítacích sálů a zrovna tam byla fotka skalního okna, která mně naprosto uchvátila, Prý to bylo někde ve Slovinském krase, víc sem o tom nevěděla, ale i tak jsem se rozhodla, že to musím vidět. Po složitém gůglení sem pak našla podobnou fotku a že je to prý Rakov Škocjan. Nic moc víc jsem o tom nenašla a tak do posledního okamžiku nikdo nevěděl, kam se vlastně jede.

Samotná soutěska je dlouhá nějakých 2,5km takže je to taková pohodová, fyzicky nenáročná procházka - pokud tedy nechcete prolézt každou díru, co potkáte po cestě.

U Vývěru byl skalní mostek a spousta oken a všemožných jiných děr. Nejspíš bylo zrovna velké sucho, protože Rak nebyl vidět. U vývěru dokonce bylo možné se dostat do zamřížované jeskyně tak, že se mříže obešly většinou snad zaplaveným níže položeným vchodem.

No a o dva a půl kilásku dál byl ponor, kde jsme však neviděli ani kapku vody, vlezli jsme tedy do obřích prostor ponoru, kam voda svou silou natahala veliké kmeny. V místě kde se prostora zmenšila a byla částečně zatarasená kmeny a botelem, co se tu zasekl jsme to otočili (né že by to dál nešlo, ale prostě se nám nechtělo, přece jen plazit se jeskyni v krátkých kalhotech a posledním čistém tričku je nic moc) Později, když jsme se pak dívali na ceduli místní naučné stezky na mapu jeskyně v tomto místě prý bývá sifon a dál už jenom se šnorchlem. Jak jsem však již zmínila, nikde ani kapka vody až na pár žalostě vyhlížejících vysychajících jezírek.

Tak to je taková zajímavost a doporučení na výlet, příště to bude o dobře zajištěných cestách na Triglav a o kterak se v Škocjanské jeskyni nesmí fotit.

čtvrtek 2. srpna 2012

Pavouci v overalech

Tak, po vzoru toto článku http://nemoc.blog.cz/1206/rychloclanek jsem se rozhodla přispět hromadou blábolů z mého života, aby blog nezel prázdnotou, i když to teda nebude tak záživné, jako v již zmíněném článku. Tak něco o mně:

Vrátila jsem se po 14 dnech do civilizace.
Nic se nezměnilo
Byla jsem v jeskyni
Bylo v ní nablito
V overalu se mi zabydlel pavouk
Nalila sem si pivo do výstřihu
A jedu opět mimo civilizaci a pak dám vědět

No a eště aby nechyběly ty horoskopy: Přítel mně začne znovu vzrušovat, přistoupím na sex na jednu noc a počnu při tom potomka, mám nakupovat kopřivy, a když se kolem 4 ráno podívám z okna, uvidím měsíc. 

Tak asi tak, ještě sem hodím jednu kresbičku z poslední doby, ať nepřispívám zbytečně.

úterý 10. července 2012

O krase vysokohorském a tak


Dovolila bych si, jako obvykle, tak trochu odbočit od tématu v úvodním odstavci, takže rostou okurky a nic. Ta mimotématní úvaha spočívá v tom, že si ségra domů donesla novou baterku, že prý na leto. Je to jakýsi no-name, co do toho furt cpete drahé baterky a moc to nesvítí (proč si proboha v dnešní době ledkoidních vychytávek kupuje něco na bázi žárovkoidní?)

Tož je léto a nic se neděje. Všichni se rozjíždějí do našich, cizích, či jiných krajů, internetové blogy zaplavují články plné výmluv, proč nepřibývají nové články.

Já jsem protentokrát žádnou výmluvu nevymyslela a tak rovnou píšu: nechce se mi a kašlu na to.

Když zrovna nepromazávám nabídky všelijakých kurzů masáží penisu a pilulek na hubnutí co mi neúnavně chodí na e-mail, tak se také rozjíždím do různých krajů, a světe div se, není to jen šalinou do teska pro pivo a zpět

Kromě návštěvy Slováků a mé babičky (o kterých možná až jindy), se mi naskytlo navštívit hory v útrobách Rakouska, konkrétně vápencová poušť (mohu li to tak nazvat) Totes Gebirge.
Za epickou bych mohla považovat část, kdy sem se nějak moc nezajímala kam to vlastně jedu a moje úzkostlivá babička přišla s větou: „hlavně tam nespadni do žádné propasti“ a já na to že tam žádné propasti nejsou, ale vysokohorský kras je vysokohorský kras a propast, jak jsem pak zjistila je snad na každém kroku… no co už.
Na fotkách (nejsou moje) si můžete všimnout, že vápence jsou kolikrát pokryté sněhu. (k tomu se snad dá napsat jen: „heč, já se tu válím ve sněhu a vy se smažíte doma v třicetistupňových vedrech“) Přes sněhová pole vedla turistická značka -> no to je super. Teda až do doby než jsme objevili, že na okraji ledového příkrovu je díra do podzemí, ze které se nakonec vyklubala propast s obrovským jícnem, že skoro nebylo vidět na dno no a celý tento jícen byl před tím krytí asi 10-20cm silnou vrstvou sněhu, že mně celkem překvapilo, že se do ní nikdo nepropadl... Jak jsme najednou sněhová pole raděj obcházeli.

Myslím, že jde o hodně zajímavou oblast, fotogenická, geologicky zajímavá a turisticky atraktivní. Musela sem si zde rozšířit svou šutrologickou sbírku o kus červeného vápence a jakousi zkamenělou asi-šklebli, kterých tam bylo víc jak v moři (a to si furt říkám že to kamení už nemám kam dávat)

Co dál zmínit... nalezla sem tam do jakési díry, jenom pár metrů od vchodu. Co napsat... byla v ní zima odhadem tak 5°C. Horší byly ledové stěny, kterých se skoro nedalo dotýkat, ale neplánovala jsem lézt nějak hluboko, jen nakouknout, ale pěkná byla.
 

Na cestě zpět, jsme pak strávili chvíli v městečku vystaveném na skále, co se tyčila přímo od jezera Hallstattu. Na můj vkus moc lidí a moc horko, ale i to bylo pěkné.


Moc nevím jak svůj slovní průjem zakkončit, tak to vyhrála fotka zkamenělých škleblí nebo něčeho tak. Za všechny tyhle úžasné fotky musím poděkovat ZDE protože foťák momentálně nevlastním.

pondělí 25. června 2012

Origami Lítací netopýr


Netopýr je prý v Japonsku symbolem nebo poslem štěstí (či tak něco, hlouběji sem se o to nezajímala) A tak když chcou mít v Japonsku štěstí, složí si origami netopýra.

Já jsem se tedy taky rozhodla jednoho vyrobit. Na tyhle skládanky jsem ale nikdy neměla cit a tak pátý pokus skončil tam, kde všechny čtyři předchozí - zmuchlaný v koši. Ilustrované návody prostě nefungují a fungovat nebudou a všichni s tím máme zkušenosti, že?

No a pak mně osvítilo a napadlo mně youtube, kde to bylo názorně předvedené a jasné. Vybrala jsem si jednoho autorského netopýra, který má mávat křídly, když ho taháte za ocas.

Můj finální výtvor je sice ožvýkaný, zmuchlaný, upatlaný a celkově vyhlíží spíš jako toaleťák zmačkaný, aby netlačil do zadku a ke všemu bohužel nelítá, ale i tak jsem na něj patřičně hrdá... Tož, tady je :)





Kdyby to někdo chtěl taky zkusit tak jsem použila tohe video: http://youtu.be/0SWIuIXgXeM Je to sice anglicky, ale myslím, že podle videa by to měl pochopit snad každý. No když to zvládnete taky, pochlubte se mi ;)

pondělí 11. června 2012

Eurofolie TESCO


Tentokrát nechci přispívat ničím seriózním, spíš si jen postěžovat, jak v dnešní době všechno stojí za prd. Tak se stalo, že jsem byla nucena navštívit obchodní dům Tesco a tam oddělení, kterému by se dalo s trochou nadsázky říkat „papírnictví“.

Došli mi doma euro-obaly a já jsem jako obvykle akčně sáhla po balíčku těch, kde byla uvedena nejnižší cena za kus.

Nějaký ten pátek mi poležely na stole, než jsem toto balení rozbalila, jenže co se nestalo. Když se mi do folie povedl nacpat kus papíru, v následujícím okamžiku z něho vypadl, a když jsem ho začala zkoumat podrobněji, došlo mi, že je o dobrou půlku centimetru větší než A4ka papíru.

Po dalším ještě pečlivějším prozkoumání jsem potvrdila, že folie je opravdu větší, tak jich tu teť mám stovku a přemýšlím co s nima, příště zůstanu u ověřeného Vágnera, kde si sice člověk připlatí, ale za to má jistotu, že materiály nebude muset lovit všude kolem.

 Stalo se vám už někdy něco podobného ať už z eurofoliema, nebo něčím jiným? Pochlubte se ;)

pátek 8. června 2012

Suchdolská Ponor


Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.

Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela. Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet lidí co si přečte toto.

Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…

V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.

Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že?  Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem, povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.

Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)
Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy důvod k oslavě)
 Na vlasech mi chvíli před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky dalo dost napsat)

Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky (tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného LEDkoidního asi ještě neviděla)

Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.

Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce (s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>  což je ideální místo  pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.

Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.

Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem vyvodila hned 3 závěry. :)
  • Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
  • Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
  • Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo

středa 6. června 2012

Hlavně že vypadám dobře


K tomuto článku mně jaksi donutila následná modelová situace:
Dva roky zpět, válím se u moře na pláži a kochám se vápencovým pohořím, které je přímo přede mnou. Nějak mně to přestane bavit a nějak, ani nevím, proč začnu zkoumat lidi kolem, a zaráží mně fakt, že naprosto drtivá většina z nich má na patách puchýře, stroupky, náplasti nebo jizvičky po nich. To si v dnešní době nikdo neumí vybrat pořádné boty?

Teďka si mi ve škole kamarádka stěžovala, že má nové boty a strašně jí tlačí, tak jsem nevěděla, esi jí mám přikyvovat, že vím jak je to příšerné, nebo půjčit přezůvky co mám ve skříňce a nenosím je, či jí nabídnout náplast… Já tyhle problémy prostě většinounemám.

Ale přesuňme se trošku v čase. O tom, že tvrzení „radši si zruinuju zdraví a budu se cítit pohodlně, než když nebudu vypadat perfektně.“ platí, jsem se přesvědčila na našem školním výletě v prváku. Všichni se těšili a všichni věděli, kam se pojede. Všichni věděli, že je to jen na dva dny a že se půjde nějakých osm kiláků tam a devět zpátky. No, co dodat… hádejte, kolik se na srazu objevilo lidí v žabkách a kufrem na kolečkách?  Žabky občas nahrazovali balerínky, botky na podpatcích, kroksy či jakési pofiderní skejťácké boty, kterým nefungují tkaničky. Kufry pak občas byly vystřídány těžkou taškou přes rameno. Nejzmalovanějším děvčatům s největšími výstřihy a nenagelovanějším chlapcům se podařilo přesvědčit jiné, aby jim jejich zavazadla vzali. (Nechápu, jak se někdo k něčemu takovému může nechat ukecat) Ti ostatní pak nadávali, jak je to hrozný, že je někdo nutí chodit. Po chvíli pak nadávali úplně všichni, jak je bolí nohy a kolik toho ještě ujdeme? Trošku mně mrzelo, že jsem se pak večer nemohla zapojit do debaty, kdo má největší puchýře a je nejvíc spálený, protože o ničem jiném se další dva dny nediskutovalo.

Myšlení některých lidí mně dost představuje. Když vím, že půjdu na „túru“ tak si snad nebudu brat žabky a kufr? Nejvíc iritující je na tom fakt, že kdyby ty žabky a kufr měl jeden, dva lidi tak dobře, občas se blbec najde, ale takhle?

A co vy? Máte často puchýře? Dáte přednost nádherným botám, nebo horším a pohodlným? Můžete hlasovat v anketě, nebo přidat komentář :)

pondělí 4. června 2012

Vikent v Maďarsku

V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...

Ano, to T je tam schválně...

Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý, jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom, že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí. Prostě, kdo by tam nechtěl.
A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem, že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla, když né do Paříže.

Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.
Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“ Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.

Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C. Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.

Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky, předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.

Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici. Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000 Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.

Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?

Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.

V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film. 

Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.

neděle 27. května 2012

Ikonky a další bezvýznamné patlanice

Dostala jsem náladu, zas si tu trošku zaspamovat svou tvorbou. Poslední doba je však na nějaká umělecká veledíla chudá a má kreativita jde ke dnu.

První co bych sem hodila je zvíře, kterén v původním úmyslu mělo být králíčkem. Po dokončení jsem k tomu však dostala komentáře typu "To je ale hnusný medvěd" nebo "Co to je? krokodýl? " taže to co je to vlastně za zvíře nechám na vaší fantazii. Je to opět řídká tempera nanášená ve vrstvách s drobným zásahem pastelek na formátu málo×ještě míň (obrázek má velikost zhruba běžné karty) a až budu mít čas a náladu zajít si na poštu, poputuje za jednou kreslířkou do Nizozemska.

No a dalším veledílem je něco co původně ani vzniknout nemělo. Chtěla sem si nakreslit novou referenci ke svému OC (original character) dračici Slaye. Nějak se to zvrtlo a z obrázku co měl být pouhou neviditelnou skicou v pozadí sem si udělala ikonku no a samozřejmně se mi museli ozvat další co ikonky pak chtěli taky, tož vznikly tři speleodračí hlavičky. Tu svojí bohužel nemám v digitální podobě, ale můžete jí vidět vlevo ve sloupku "o autorce"


No a nakonec jeden absolutně failoidní pokus o digitální tvorbu. Mám nějaké nevyvážené barvy na počítači, kde sem to dělala a je zajímavý že ty barvy vypadají na každým počítači úplně jinak. Mně to teda přijde dost vyblitý, když se na to dívám zpětně... Moc to nezvětšujte, moc to nezkoumejte je to půlhodinová rychlovka co má obří spoustu nedostatků.





neděle 22. dubna 2012

Nexkurze do Pikovky


Původně jsem nechtěla psát o Speleofóru, ale následující akce byla natolik epická, že si jí nemůžu odpustit.
Speleofórum proběhlo tak nějak v klidu a nemám k němu co moc dodávat.

Epická byla však exkurze, která proběhla den následující. Přihlásili jsme se do jeskyně Piková dáma, kam jsem se už nějaký ten pátek chtěla mrknout. První zarážející fakta nastaly hned při potvrzování účasti. Jednak mi šíleným způsobem zkomolili jméno a jednak naši skupinu rozpůlili do dvou exkurzí. To byly však jen formalitky a tak jsme se druhý den ráno sešli na daném místě.

I přes to, že všude bylo napsáno něco ve smyslu: „max. 10 lidí na exkurzi, jinak vás zabijeme“ se nás tam sešlo asi 20. Tentokrát jsme přijeli s předstihem (deprimující fakt je, že na většinu akcí jezdíme pozdě, ale přesto tam nejsme nikdy poslední). A tak jsme tam stepovali a „mrzli“ 15minut… Pak jsme naznali že mrznout můžeme i v overalech.

A tak jsme mrzli v overalech… jak dlouho to nikdo neví, ale mohla to být tak hodina.
Ano, nikdo, kdo měl exkurzi vést, nepřišel. Všechny odpovědné a kompetentní osoby teť někde nejspíš vyspávali kocovinu a to, že jim tam dvacet jeskyňářů stepuje před jeskyní, nikdo neřešil.

Ale dvacet jeskyňářů je dvacet jeskyňářů, a když z protějšího domku vylezl borec na záchod, a viděl nás tam. Nejspíš mu přišlo divný, co tam děláme. Když zjistil, že se na naší exkurzi organizátoři vykašlali, bylo nám řečeno, ať počkáme ještě půl hoďky, že se převleče a teda nás tam vezme.

Celá exkurze byla poněkud zdlouhavá. Však když leze dvacet lidí po jednom po několika žebřících dlouhých, až pár desítek metrů vezme si to svůj čas.

Na dně jeskyně nastal mírný chaos. Všichni se rozprchli do různých konců jeskyně a nikdo se nějak nestaral, kdo chybí. Byli jsme v jeskyni Spirálce, odkud jsme měli jít plazivkama do Pikové dámy. Ale dvacet lidí je dvacet lidí a bylo by to plazivkama bylo nadlouho.

 A tudíž jsme se rozdělili na dvě půlky. Část se rozhodla vylézt z jedné jeskyně a pak vlézt do druhé z povrchu. No a pět z nás se rozhodlo pro plazivky. Stanuli jsme na relativně úzkém skalním balkónku mezi dvěma žebříky, odkud vedl i již zmíněný vchod do plazivek.


 
A tady nastal absolutní chaos, neb z plazivky začala vylézat další skupina exkurzantů, o dalších cca 13-ti členech a aby toho nebylo málo, dalších pár lidí navíc začalo slézat seshora dolů. Někdo chtěl nahoru, někdo dolů, někdo lezl seshora a někdo v protisměru zespoda, někdo nevěděl, kam chce, někdo chtěl do plazivky a někdo z plazivky zrovna vylézal. Problém byl v tom, odsud vedly pouze dva dlouhé žebříky, na kterých mohl být vždy jen jeden jeskyňář a tak brzo začalo být na balkónku těsno. Osobně absolutně netuším, kolik lidí se tu prostřídalo. A jak to nakonec dopadlo.

Rozhodla jsem se spolu s dalšími čtyřmi odvážlivci pro cestu plazivkou. Celkem jsem se těšila na mnohokrát zmiňovaný zdejší “polosifonek“, který byl ale bohužel suchý, což mne, ale ve finále ani tak nemrzelo. Jeskyní jsme prolezli a u jezírka, s lanovou “atrakcí“ známou jako “kyvadlo“ jsme se potkali s druhou půlkou (tedy tím co z ní zbylo neb jsme se nemohli dopočítat kolik členů vlezlo/ vylezlo/ nevylezlo/ chybí či přebývá.) Kyvadlo jsem překonala s drobným morálním kolapsem, ale jinak dobrý.

Když jsme vylezli, opět naše počty absolutně neodpovídali tomu, kolik nás do jeskyně vlezlo, ale to se dalo čekat. Už jsme to moc nezkoumali kdo, a proč chybí. Byli jsme rádi, že jsme venku.


Hodila bych i pár foteček, jenže foťák odešel již před vstupem do jeskyně, takže nic. Tak aspoň jeden šutrofilní autoportrét tu máte.

neděle 15. dubna 2012

Proč vždycky jenom já vypadám na fotkách strašně?


Původně jsem chtěla psát o super novém mobilu z 41Mpix foťákem, ale naznala jsem, že mé výlevy na toto téma nic úžasného nepřinesou.

Svět ovládl facebook a kdo na něm není, jako by nežil. A s postupujícím časem si nejde nevšimnout jak super cool statusy typu „achjo :(„ a „jím pizzu“ a „za 5 minut jsem z5, musím na nákup“ společně s hustýma rozmazanýma, nekvalitníma fotkama v rozlišení milijón krát milijón mobilem před zrcadlem, vystřídali pouhé odkazy na cizí rádoby vtipné obrázky.

A mezi těmi obrázky jsem viděla jeden, který jsem sice nenašla, ale zkusím ho poreferovat:
Holka přidá na FB fotku a dostane od kamarádky komentář: „jé tobě to sluší“, holka na to reaguje: „né, sem hnusná :(“, kamarádka se nedá: „alé né, si krásná“ a holka má nad sebou bublinu co si myslí: „já vím, že jo.“ …. Nízké sebevědomí je běžná věc, co nás obtěžuje v každodenním životě. (vzpomínám si na kamarádku… „já jsem hnusná, já jsem tlustá, já jsem úplně blbá…ach jó“)

Ale to trochu odbočuji od tématu… to co je také běžná věc, je fakt, že když většina lidí posílá někomu svou fotku, předem ho musí 4× varovat:
  1. jak je ta fotka hnusná
  2. a nepovedená
  3. a nejhorší ze všech fotek co mám
  4. ale protože byl nějaký problém s počítačem, tak se vymazali všechny ostatní, dobrý fotky
a po odeslaní je nutno ještě dodat:
  1. že ta fotka je hrozně stará.
  2.   A že na ní vypadám jak debil
  3.  A že sem na ní nemožně oblečenej
  4. A nějaké další výmluvy, které se odvíjí od fantazie každého jednotlivce
Následně je fotka pochválena a člověk s nadšením posílá další.

A to nejhorší na tom je fakt, že jen vy na fotkách vypadáte blbě, zatímco všichni ostatní jsou úžasní…
Nevím moc kam tím směřovat… taky si myslíte, že vaše fotky jsou hnusný, zatímco fotky ostatních jsou naprosto v pořádku nebo je vám jedno, že fotka na který vypadáte jako psychopat po třídenním flámu, je super?

čtvrtek 12. dubna 2012

Až budu velká, budu potápěč !


Dovolím si připojit trošku nostalgický článeček, ale na úvod aktuální dění (ve kterém z prominutím vynechám informace o výkalech v gumákách a tak):

Mé Velikonoce proběhly ve znamení piva a piva a taky piva. Načež mi bylo doma vytčeno, že až moc chlastám (to není pravda, já jsem slušně vychované děvče). No a teť se akorát stresuju věcmi, kteréžto jsem měla udělat a neudělala a asi už nikdy neudělám.

Běží ke mně sestra…
Sestra: „potřebuju pomoct s referátem“
Já: „hmmm, a s jakým?“
Sestra: „Činnost tekoucí vody v krasových územích, jejich vznik, jeskyně ČR“
Já: „jo, tak o tom nic nevím“
Já:… „Jo jinak o víkendu nebudu doma, jdu asi do jeskyně“
Maminka: „Už zas?“
Já: „Jak už zas?“
Maminka: „A co tam budeš dělat?“



Abych vás vtáhla do děje. Maminka i vždycky přála mít za dcerušku roztomilou blondýnečku, které bude moct plést copánky, ze školy bude nosit samé jedničky, v budoucnu bude doktora nebo učitelka a hlavně: bude se věnovat KULTIVOVANÝM, DÍVČÍM zájmům. Tedy: chození na diskotéky, vyšívání, vaření, líčení se a tak. No, a když se místo vyšívání válím někde v blátě, to prý ke kultivovaným zábavám nepatří.
Na to být doktorkou sem moc blbá a na to být učitelkou zas příliš zbabělá, Takže vize mé maminky hned vyřazuju. Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála být potápěčem. Přišlo mi to dobrodružné a vzrušující. Hlavně jsem strašně žrala Wiliho Foga – Cesta do středu země a 20 000 mil pod mořem. Potápěč ze mě ale asi taky už nebude. Jak, se ke mně přiblíží studená voda, je zle.

Další z mých naivních vizí bylo, že budu prodavačkou… Znáte dětskou logiku: Jako prodavačce, mi všichni budou dávat peníze a tak budu mít stráááášně moc peněz. A naopak chci sice být zpěvačkou, ale ta moc peněz nemá. Kde že jsem na tuhle úvahu přišla? No když jsme si hrávali z barbínkama tak ta co byla prodavačka šatů vždycky jaksi ve finále zbohatla nejvíc.

No a pak byly takové jednorázové tužby… Budu pilot a budu cestovat… budu chemik a budu vybuchovat… budu ornitolog a budu týrat ptáčky… budu geolog a budu týrat kamínky… Budu kamioňačka a budu hustá… No znáte to, každý jsme měli své vize.

Tak tohle teda nikdy dělat nebudu:
A zpět ke:  „jdu asi do jeskyně“. Nevím jak vy, ale jsou věci, o kterých si už od dětství říkám, že bych je teda fakt dělat nechtěla. Vybavuju si, jak jsem jako malý capart (1. Třída?) šla na výlet do krásného Krasu Moravského. Šli jsme obří tůru. Z Macochy dolů a pak ke Skalnímu mlýnu. Když jsme po cestě viděli, jak se nějaký špinavý, mokrý a velmi uboze vyhlížející starší zarostlý chlap v gumákách s helmou ráchá v Punkvě, usoudila jsem. „Tak tohle teda fakt nikdy dělat nechci a nebudu!!!“

neděle 1. dubna 2012

Němcova Kejv a v ní mrtvola


I když bych dnes měla přihodit nějaký aprílový vtípek, neudělám to. Jednak to neumím, jednak mně nic originálního nenapadá a jednak se mi hlavou honí úplně jiné věci.
Tak přihodím zas něco ze zážitků z podzemí úžasného Moravského krasu. Tento a předchozí víkend jsem měla tu čest Z jeskyní Němcovou číslo 2. Kdo tam byl, ví co to je. Kdo tam nebyl tak stručně: jde o ne moc dlouhý koridor, kde ze stopu visí krápníci, z nich další krápníci a z nich netopýři. Minulý víkend jsem tuto záležitost ukazovala bandě malých dětí (1. -4. Třída). Vylezli jak prasata ->maminky samozřejmě měli v přihlášce na akci napsáno, že se půjde do jeskyně a je tam blato (hádejte, kolik holčiček mělo na tuto akci nabalené bílé mikinky, bundičky, kalhoty, botky…) Prolezli všechny plazivky. Pootravovali místní netopýry. Rozsoudili své spory, kdo má silnější baterku tím, že nikdo z nich stejně nic nevidí a zanadávali si, že je ta jeskyně strašně krátká a chtějí ještě do další. Po další cestě žlebem pak museli prolézt snad úplně všechno a začali polemizovat o tom, jak by se dali překonat mříže a ocelové dveře od jeskyně Amatérské. A tak jsem jim musela vysvětlovat, že když chce běžně jeskyňář do podzemí, nemusí tam jít úplně vždy se zbraněmi hromadného ničení.


No a další zajímavý fakt co musíte vědět je, že v Němcově jeskyni č. 2, je mrtvola a je v plazivce a někdo jí tam dal už před objevením jeskyně:

Já:  „Ne, do té plazivky nepolezeš, budeš jak prase“
Dítě: „Ale co když tam je mrtvola?“
Já: „Není tam mrtvola, já jsem tam byla“
Dítě: „Nebyla, Já jsem tě viděl, že jsi celou dobu tady“
Já: „Byla sem tam už dřív“
Dítě: „A co když jí tam někdo dal mezi tím?“
Já: „Vždyť ty dveře tam byly zamčený, jak by se sem někdo s mrtvolou dostal?“
Dítě: „No tak tu byla, ještě než sem ty dveře dali.“

Z týhle akce jsem si odnesla bouli.(Bez helmy do jeskyně nelez) A dnes jsem se poněkud neplánovaně mohla do téhle jeskyně podívat znovu a přesvědčit se o tom zda tem ta mrtvola opravdu je (tentokrát v plné polní, s helmou aji overalem). Žádnou mrtvolu jsem tam neviděla. Jen pár kostí, vrápenců, pavouků a jednu houbu, která tam vyrostla z kdovíčeho.  Spáchalo se pár fotek a lezlo se ven, kde (i když 1. dubna) sněžilo.

Kromě této díry jsou Němcovy jeskyně ještě další dvě. Já jsem byla donucena (opravdu donucena) vlézt do Němcovy jeskyně číslo 3. V životě jsem v ní před tím nebyla. Vstupnímu portálu se doteď dařilo mně dokonale odrazovat. Je to jen takový plazivkojdní tunel tak sem si říkala, že tam stejně nic nebude. No, něco, co se tvářilo, že to kdysi byly krápníky tam bylo. Takže to zas takové nic nebylo, ale stejně až příště půjdu kolem, se mi tam opět asi chtít nebude.

úterý 27. března 2012

Prodám Stalagmity, Stalagtity a Stalagnáty; PS: z CHKO


Všichni jste určitě někdy byli v jeskyni a chtěli jste si ulomit nějaký ten stalagmit a stalaktit a vystavit si ho do pokojíčku protože je prostě úžasný a nádherný a nádherný a úžasný. Jenže všude je alarm a cedule a zákazy že se na krápníky nesmí sahat, natož je lámat. V suvenýrech sice krápníky měli, ale naporcovaný a naplátkovaný jako chleba a navíc vyleštěný že by nikdo na první pohled nepoznal, o co jde.
A proto vám nabízím krápníky prvotřídní kvality po vytažení z jeskyně nijak nezměněné. Je možné si vybrat ze spousty druhů a lokalit.

Základní cena na 800Kč za Kilogram. Za lokaci Punkevní nebo Amatérská jeskyně je jednorázový příplatek 500Kč. Dále si účtuji 2Kč za každý metr žebříku, který je nutno pro získání krápníku zdolat. A 50Kč za každý metr jezírka, které je nutno přeplavat. Umytí a vyleštění krápníku není zahrnuto v ceně. A pozor, nyní akce. Při nákupu nad jednu tunu netopýr zdarma (vhodný jako dekorativní prvek moderního bytu)!

Kde to všechno: Tak jsem o víkendu byla na výletě v MK. Jakožto dohled na bandou dětí, které jsem měla za úkol zničit super náročnou tůrou. Což se mi sice povedlo, ale o tom až jindy. No a samozřejmě jsme došli k Macoše a všichni se vrhli na suvenýry, a pak jsme došli k Punkevkám a opět se všichni vrhli na suvenýry. Dali dohromady ty drobný, co ještě nestihli utratit za blbosti, a kupovali si kamení, co s Krasem nemá nic společného (znáte to… ametysty a tak). Jakože… krápníky se dali koupit také, ale za cenu, při které je výhodnější, zaplatit si prohlídku jeskyně, něco tam urvat a ještě zaplatit pokutu. A co víc, za tak úžasné kousky to nebyly.
Na druhou stranu pamatuju si sebe za mlada kdy jsme jeli v první třídě na školní výlet do krasu. Koupila jsem si jakýsi Růženín u skalního mlýnu a myslela kdovíjaký to není superdrahokam. Ale tam to skončilo. Kapesné 30Kč, je kapesné 30Kč ale jak jsme za něj tenkrát byli rádi. :)

Tak vidíte jak je svět zkorumpovaný. Někde dají ceduli "nesahat" a vedle si to můžete za úplatu hned odnést.

Pro rejpaly co mně nepochopili a ochranáře (tedy pro všechny kromě mně): ve skutečnosti pro vás žádný kamení odnikad tahat nebudu. Přecejen jsem na tenhle "byznys" slabé děvče

čtvrtek 22. března 2012

Šílené silnice

nápad tohoto článku se mně drží už týden a tak jsem se rozhodla sem pěkně pohromadě hodit 10 fotek naprosto šílených silnic. To jestli překonají naší D1 posuďte už sami, ale myslím že některéstojí za to. No a jestli jste někdo projeli taky nějakou podobnou šílenostco tu není, určitě se pochlubte do komentářů ;)

Passo del Stelvio - Italské Alpy


 Lombard street - San Francisco

Mendoza-Santiago - Argentina

Někde v Utauh (nevím o tom víc, jen sem o tom četla na jednom fóru)

Yungas Road - Bolívíe (50 mil dlouhá, 200-300 mrtvých ročně)

Los Llanos-Mirador del Time - La Palma

Biokovo - Chorvatsko

Trollstigen - Norsko

Transfăgărăşan - Rumunsko

Leh-Manali - Indie

pondělí 19. března 2012

O hodných cikánech a tom jak se máme dobře


Společenské vědy je když: se sejde několik lidí, aby diskutovali o něčem, čemu nikdo z nich nerozumí :)

Aneb hrozně ráda někoho poučuji o něčem, o čem sice nevím vůbec nic, ale pořád vím víc než on. Třeba když mně spolužák poučoval o tom jakou má v notebooku slabou grafárnu, ale o tom dnes psát nechci.
Onoho dopoledne jsme se v rámci školy museli zúčastnit jakési projekce ohledně lidských práv a svobod. Čekali jsme nějaké naivní vyprávění o tom, že ne všichni spoluobčané snědé pleti jsou špatní. O pravdě tohoto dogmatu mně pár měsíců zpět přesvědčovala sestra. Ale pravdu všichni známe -> potkáme-li v hromadné dopravě cikána, tak to první na co pomyslíme, není fakt, jestli je třeba hodný, ale fakt, že bychom si měli dávat pozor na svou peněženku.

Jenže tato projekce se týkala poněkud jiné problematiky. Byl nám puštěn inspirativní film, předabovaný z angličtiny do ruštiny s českými titulky o utlačování národa v Rusku a o tom jak je tam cenzura tisku a jak se mají prostě hrozně špatně. Následně nás nabádali k tomu, abychom toto propagovali, aby se to tam změnilo. Já teda nevím, jaký názor měli ostatní, ale přijde mi hloupé se snažit změnit situaci v Rusku, když se ani nedokážeme vypořádat s bordelem ve vlastním státě.

No a nejvíce zarážející mi přišel asi přístup mých akčních spolužáků, kteří na otázku co je u nás jinak nahlas a s nadšením odpověděli, že u nás není cenzura. To je poněkud naivní názor, který navíc není pravdivý a smutné je že si tohle myslí spousta lidi. Stačí trošku pročítat internet a zahraniční zprávy. Kolik zásadních informací se do novin nebo televize vůbec nedostalo, protože by to naši opěvovanou vládu mohlo poškodit?
Tím rozhodně nechci situaci v Rusku snižovat, jen si myslím že řešíme až příliš pro náš život nepodstatných věcí místo toho aby jsme řešili problémy vlastní.

Vím, že tu asi nepíšu nic nového, originálního a ani poučného jsou to jen takové postřehy.

pátek 9. března 2012

Když jste na exkursi jediný bez foťáku...

dám, nedám, dám, neádm, dám, nedám...
...
dám to sem.
...
Jde o jeden z mých prvních pokusů o digitální tvorbu... je to patlané myškou na počítači v GIMPU
Obrys pak rukou tužkou fixou na koleně vdlouhé chvíli....  Starší kresbička (srpen 2011?)
.....Opovažte se hledat šmouhy a další nedostatky pod trestem bolestivé smrti !


Lidi vs teploměry


Je tu pár věcí co mi dlouhodobě vrtají hlavou a nedají mi spát. Veskrz zbytečnosti, každopádně bych tu ráda zapolemizovala o jedné rádoby problematice.

Středa 23:30 – ležím v posteli a snažím se usnout, je to nepohodlné a tak se chci překulit na druhý bok, ale samozřejmě mně začnou děsně bolet záda tak musím ležet dál nepohodlně … následujících 24 hodin to samí … Pátek 5:15 zvoní budík – bolí mně kolena… dobrý už sem zase v pořádku. (=> Záda mně nikdy nebolela, ale kolena furt asi skončím ve 30ti na vozíku, ne-li dřív)

No, ale teď vážně…

To, co mně ráno budí, není můj budík, ale budík mé sestry. Přes sádrokarton jde samozřejmě všechno slyšet a ona prostě nemůže mít zvonění, po které člověk nemá chuť vpadnout tam a spláchnout její telefon do záchodu. Ráno nestihnu ani dopít své každo-druho-denní kafe (kafe co si dělám obden) a už se ozývá kňourání: „já jsem tak nemocná, mně tak bolí v krku, já tak umírám, jak tak nemůžu do té školy na ten test.“ Následně tato osůbka ukořistí superúžasný digitální teploměr, naměří 37,5 a jde si lehnout.
  To je celkem normální scénář, jenže digitální teploměry jsou záludné věci. EU samozřejmě musela ty rtuťové zakázat, a když se ty rozbijí, co se dá dělat? Já jsem od přírody strašný hypochondr, ale to mám asi vrozené, protože zbytek rodiny jsou ještě větší hypochondři. Míra nemoci se dokazuje výškou teploty a tak to u nás někdy vypadá tak, že někdo chodí po bytě, každých 5 minut si měří teplotu a až naměří své vytoužené číslo, jde si lehnout. A takhle to vydrží třeba 5 dní v kuse. 
  O objektivnosti digitálních teploměrů, tu ale všichni pochybují, protože vytoužené číslo přesahující 37 nepřichází. A teploměry se při měření řídí tím, jak moc vražedně se na ně podíváte. A tak se mi má údajná teplota povedla už asi 5× vytáhnout přes 41 Jindy však nepřekročí číslo 34.
  Pro někoho je to jen teploměr, ale v naší rodině tohle představuje katastrofu. A tak započalo dlouhodobé těžké shánění teploměru rtuťového. První varianta byla pověřit někoho, kdo pojede mimo EU, aby teploměr dovezl. Nevyšlo to a tak tu mám „jen“ kousek kalcitu a plechovku od Balkánského piva. Po roce strastí konečně někoho napadl internet, kde koupíte všechno. Zajímavé je že už je to nějaký pátek objednané a ještě to nedorazilo. Každopádně esi někdo máte stejný zdánlivě neřešitelný problém tak internet. ;)

středa 7. března 2012

netopýření


Tož, když už chřipko-epidemio-logové vymysleli další geniální plán, jak si přijít na nějaké ty drobné a rozhodli se chřipkou nakazit tentokrát netopýry, aby ti mohli nakazit nás.

 tak tentokrát článek o zvířátkách. Únor je (byl) víceméně ve znamení těchto okřídlených myšiček.
Paleochiropterologie – je věda, která se zabývá kameny ve tvaru netopýrů. Nebo zkamenělými netopýry? Osobně nevím, kdo tenhle termín vymyslel, já jsem si ho přečetla na plakátku, každopádně je to dost brutální sovo (zkuste to říct 5× dokola rychle nahlas). Proč to sem píšu? Povedlo se mi v Brně navštívit výstavu, která je podle mě velmi vydařená. Jmenuje se „Messel on tour“ a má to tam být do 7. 4. Jsou tam vystaveny fosílie nejrůznějších, (?druhohorních?)příšer. Jsou tam různí prakrokodýli, pražáby, praželvy, praryby, praptáci, pratapíři a mimoto i pranetopýři. Moc jich tam neměli, ale i tak byli roztomilí (pokud se dá o hromádce kostí a kamení říct, že je roztomilá ale podle emocionálního stavu, který ve mně vyvolává hromada kamení co mám na poličce asi jo). Prostě malá chlupatá lítací věc s velkýma ušima nalepená na plastovou destičku, nasvícená a doplněná děsivými zvuky a někdy i odborným popisem, který jsem tam ale nemohla najít přeložený do jazyka českého. A i kdyby vás pranetopýři moc nebrali, tak tam byla i spousta jiných pěkných věcí, které stojí za to vidět, doporučuju navštívit. (více asi na stránkách MZM)

O kreslení:
Na DAčku jsem narazila na skupinu „I love bats“ žádné super-skvosty tam nejsou, takže tam můžu něco nakreslit a přidat a zvýšit si ego aniž bych si připadala druhořadě. Každopádně krásné obrázky má třeba  WingedSonar z USA ( http://wingedsonar.deviantart.com/)takže pokud máte rádi netopýry, pěkné obrázky, nebo jen máte dlouhou chvíli, rozhodně se mrkněte. Protože než se já zmůžu na nějaký artwork, bude to trvat dlouhá léta.

ale je tu starší atrwork. Spíš čmáranice z dluhé chvíle nejsu to úplně netopýři, ale tak...



čtvrtek 23. února 2012

Prý se temu říká móda

Moje holínky, jsou celé od blata,

když je mám, připadám si hrozně špinavá,
ty si vezmu jen, v onen slavný den
až zalezem do Punkevek, ty a já ... Ach! Jsou samé blato, ach…

Modifikace písničky není z mé hlavy, ale stejně to má grády :) Když nemáte na webu něco o módě, sexu, celebritách a hubnutí tak v dnešní době prý nejste dost KŮL, ale já KŮL sem takže je třeba to napravit....
…Takže jak možná někteří zaregistrovali, módnímu průmyslu vládne (teda spíš už upadá) podivný gumákový trend. V módních časopisech tak byli k vidění outfity, jako šaty s holínkama místo kozaček a podobné bizardnosti. (tak mně napadá jak, by se na mě okolí asi dívalo, kdybych si vzala k šatům ty svoje gumáky, zdobené nesmytelným blátem?)

Každopádně jsem se rozhodla vybrat několik parádních kousků:
1. místo











Superhustéstylové gumáky, jako stvořené pro dlouhý pochod rozbahněnou řekou a následných několik desítek metrů žebříku. Já sice občas jdu do extrémů, ale tohle je až moc i na mně.

2. místo












Extrémější gumáky,jak tvarem tak cenou. Vyjdou na 630liber (18000kč)

3. místo











Stylové broďáky bílé, protože na bílé barvě přece není bláto ani jiná špína vůbec vidět....

4. místo











ideální do hromadné dopravy (tak tohle si k šatům už opravdu nedokážu představit)

5. místo











s tkaničkama, kdyby vám náhodou byli velké