tak, a všichni povinně do komentářů napište kolik je v komixu postav a jakého jsou pohlaví.
pátek 28. prosince 2012
pondělí 17. prosince 2012
Vánoční cukroví
na nějaké domácí práce, vaření, uklízení, vyšívání, žehlení mně moc neužije, letos sem se však překonala a rozhodla se vyrobit perníčky... nevím co jsem letos udělala špatně, ale nějak to nedopadlo a místo perníčků, jak je všichni znají, vznikly jakési pofiderní kuličky.
Jinak pro inspiraci, tyhle krasavce jsem vyplodila loni. Přiznávám že to není nic světoborného, ale stejně mám ze sebe dobrý pocit.
Jinak pro inspiraci, tyhle krasavce jsem vyplodila loni. Přiznávám že to není nic světoborného, ale stejně mám ze sebe dobrý pocit.
neděle 9. prosince 2012
Kreslení není o talentu – naučte se to
Nesnáším, když něco kreslím, někdo za mnou přijde a řekne:
„Jé to je hezký“ – ano kompliment vždycky potěší,
tahle část je ještě únosná, i když mám třeba pod tužkou strašnou patlanici, ale
když to ještě pokračuje:
„Ty se máš, že ti jde kreslení, já chci mít taky takový
talent“ – Tady bych zastavila, většina lidí si myslí, že se člověk s tím,
že umí kreslit, už narodí, nebo že do toho vyroste, prostě že to přijde nějak
samo a je to výsada pouze několika jedinců, co mají to štěstí a je to talent,
pro ty z vás, co si tohle myslí mám však špatnou zprávu.
Jako matematika
Kreslení je jako matematika, rozhodně se s touhle schopností
nikdo nerodí a za jejím pochopením a ovládáním je spousta dřiny, ano pár
šťastlivců to stojí mnohem méně práce než nás ostatní, ale to neznamená, že by
to nikdo jiný nedokázal na stejné úrovni, jako ten šťastlivec, kterému stačí
vynaložit menší úsilí. A tak nějak podobně funguje i kreslení.
Jak začít?
Stejně jako matematika, je kreslení o tréninku (pokud nejste
jeden z těch, co to zvládají z fleku, těch je ale ve skutečnosti
minimum – já nikoho takového neznám, všichni známí, co umí kreslit, to mají vydřené)
Takže kreslete, pořiďte si blok, tužku a kreslete, dobré je
vzít si nějakou jednu předlohu (třeba najít na internetu) a kreslit tu jednu
samou věc, scenérii pořád dokola. (Je jedno jestli budete kreslit lidi,
zvířata, architekturu, nebo něco úplně jiného) Pokaždé když dokreslíte,
porovnejte výsledek s předlohou, najděte to, co vypadá jinak (ten nos je
na originále trochu jinde, má jiný tvar) a když to kreslíte podruhé, snažte se
na tyto věci zaměřit a udělat je lépe.
Dál jsou všelijaké placené kurzy. Tady je to trochu risk,
můžete najít skvělého učitele, nebo jen vyhodit obrovské peníze za nic. Rozhodně
se nenaučíte skvěle kreslit za den, ale delší trénink přináší ovoce. Důležité
je nikdy si neříct „tohle je dobré“, ale snažit se stále zlepšovat.
Chcete návody?
Napadlo mně sepsat seriál o tom, jak se co nejlépe naučit
kreslit, z nejrůznějšími konkrétními typy návody co jak dělat a na co si
dát pozor, sice nejsem profesionální umělec, ale s něčím pomoct určitě
můžu. Jen nevím, zda by o tohle byl zájem? Kdyžtak se ozvěte do komentářů ;)
už starší obrázek, desetiminutová skica tužkou (všiměte si pozadí, účelem bylo zachytit charakter pozadí bylo tedy věnováno minimum práce)
pondělí 5. listopadu 2012
Inzerát a další věci
Dnes bych napsala tři věci....
- Hledám tatínka, jsem finančně relativně nenáročná, netahám si do postele pochybné existence, pořád někde lítám, takže doma nezavazím a ráda a ochotně chodím pro pivo. Zájemci piště na za.kapesne@iuvarim.cz
- Ono, je krásné číst ve všech článcích na téma „jak mít úspěšný blog“, že je třeba pravidelně přispívat, ale když o tom tak uvažuju… Je lepší psát o hovnech, když se zrovna nic neděje, či není nápad, nebo raděj nepsat vůbec? I když je pravda, že hovna jsou většinou nejčtenější a nejoblíbenější témata. Tak na tom možná něco je. A ti chytřejší to řeší tak, že si stáhnou na gůglu nějaký obrázek, nadepíšou ho tím, co na obrázku je a dolů napíšou jako zdroj gůgl a za pár okamžiků tam mají spoustu filosofických komentářů jak je to úžasný článek
- Milý deníčku: I když jsem hypochondr, nikdy jsem moc nemocná nebyla, jenže teď už druhý měsíc umírám a dělám věci co bych normálně nedělala například za poslední měsíc sem schroustala dvě krabičky antibiotik, byla dvakrát v divadle (před tím ani nepamatuju), V nejmenované počítačové hře získala deset levelů a ve finále jsem také začala malovat sérii pseudouměleckých děl na téma Northern Call, (vždycky jsem chtěla namalovat víc věcí na nějakou tématiku) ale k tomu řeknu jen tolik že to má být strašně kýčovité.
Nevím, zda se na meme komixy vztahují nějaká autorská práva,
nikde jsem nenašla žádná pravidla, jak se můžou a nemůžou publikovat tak bych
to jedním uzavřela, a doufám že ještě někdy v životě napíšu něco seriózního.
úterý 9. října 2012
netopýr a dýně
trošku sem pokonila kompozici, tak ty dýně sou tam tak trochu nešťastně, jinak můj úplně první namalovaný netopýr
A5, kombinace tempery s pastelkou
středa 3. října 2012
Skrytý význam voleb
Jdu si takhle městem a vidím modrý stánek, kde dvě děvčata v modrém
rozdávají malým dětem modré balónky… přijdu ke stánku… nemají propisky… jdu
dál.
A o pár desítek metrů dál to samé, akorát v červeném. Opět
nemají propisky…jdu dál.
Dojdu na náměstí,
vidím oranžový skákací hrad, pán v obleku a s odznáčkem rozdává dětem
omalovánky, opravdu by mě zajímalo co je v nich, ale propisky nemají, tak
jdu zase dál.
Obejdu dalších pár barev, všude spousta vymožeností, ale
stále žádná propiska.
Propisky nerozdávají ani u posledního žlutého stánku.
Ta úroveň fakt klesá.
sobota 1. září 2012
Kterak jsou gumáky moderní
Omlouvám se, že nejsou nové příspěvky. Psát je rozhodě o
čem, ale motivace z mé strany schází, tak bych se pochlubila dvěma
postřehy/zážitky (říkejte tomu jak chcete) jak jinak než opět z Moravského
krasu.
1.
Ve středu zas nebylo do čeho rejpout a tak proběhl další
pokus o návštěvu speleomuzea ve Vilémovicích. Jako vždycky když je nějaká
iniciativa se tam podívat, nikdo povolaný poblíž není a zmíněná telefonní čísla
nefungují. Tak, že aspoň z recese spácháme výlet k Macoše. Je léto a
tak všude bylo dost lidí a stánků s netopýrama. Po pětiminutovém zírání do
propasti mně zajímal obsah místního obchůdku s kamením.
Obchůdek to byl
skromný. Pár ametystů, achátků a zkamenělin z Maroka. Hledala sem tam
naporcované krápníky na tenoučké plátky tak, jak to je u Skalního mlýnu. Ty tam
nebyly, akorát pár pidikrápníčků za dvě stovky kus. Prodavačka byla velmi milá
a povídala nám historii každého kamene v obchodě
.
Prodavačka: No, to sou krápníčky tady z okolí.
Já: hmmm, a z jaké jeskyně jsou?
Prodavačka: No, tady z okolí, jako né přímo z Punkvy,
ale z Amatérských jeskynní.
Z obchůdku jsem odcházela s úsměvem na tváři. Odnést si z některých míst byť jen bláto na gumákách hold silně naruší celý ekosystém daného místa.
2.
Další příběh je z dneška. Píše se 1. září a je sobota,
všichni chlastají a oslavují kdovíco, děti mají poslední den prázdnin a tak
čekám plný kras rodičů s dětmi na výletě, jenže prší a nikde nikdo, výlety
se už asi nenosí. Tedy, když naše expedice vylezla z jeskyně Řečiště, bylo
ze žlebu slyšet dětské volání
„hele, tunel! Jdeme se tam podívat!“ Kterak jediní návštěvníci žlebu (maminka a 2
děti) spatřili vchod do jeskyně Amatérské, když však uviděli bandu špinavců v kombinézách
a s helmami, Amatérka je přestala bavit a rychle odešli.
Teť tu ale nechci rozebírat, to nakolik je jeskyňář hrůzu nahánějící
a odpudivé stvoření. Pointa je v tom, že při praní toho svého overalu jsem
byla velmi šikovná a jaksi se mi podařilo hodit svou botu do Punkvy a proti té goretex
nic nezmůže. Já jsem vždycky preferovala pohodlí před stylem a tak jsem
rozhodla, že pojedu domů v gumákách.
Všude se píše kdoví, jak gumáky nejsou moderní, ale já jsem
si chvílemi připadala hloupě, možná za to mohl fakt že gumáky opravdu nejsou
městská obuv, možná fakt že město bylo plno ožralů co se hloupě koukají na
úplně všechno. Kdo ví?
čtvrtek 16. srpna 2012
Přírustky do sbírky
Jako téměř vždy bych začala off-topíč myšlenkou co se mi honí hlavou, tentokrát je to jedno veledůležité moudro:
"Že si něco nepamatuješ, ještě neznamená, že se to nestalo."
Ale zpět k tématu. Poslední dobou mám úchylky na sbírání různých věcí a ráda bych se v následujících článcích pochlubila nejrůznějšími sbírkami, které si chovám doma.
Toto léto mi též přibylo pár nádherných kousků, konkrétně do mé šutrologické sbírky, tak tady jsou.
- Kalcit
- zkamenělina a kus červeného vápence z Rakouska
- kousky vápence prorostlé krystalem a kus vápence červeného z Triglavu
- Zatím neidentifikované šutry co mi dovezl sameček z Rumunska
neděle 12. srpna 2012
Rakov Škocjan
Podotýkám tady nahoře protože si toho líp všimnete: Kliknutím na fotku ji zvětšíte a spustíte prohlížeč fotek z tohoto textu.
Tak jsem se právě vrátila ze Slovinska, chtěla jsem původně napsat nějaký komplexní přehled, ale ve finále jsem z toho upustila a chtěla bych zvlášť a předně napsat něco o části Slovinska, o které se moc nemluví, nepíše a neví i přes to, že se tu údajně natáčel Vinnetou.
U Vývěru byl skalní mostek a spousta oken a všemožných
jiných děr. Nejspíš bylo zrovna velké sucho, protože Rak nebyl vidět. U vývěru
dokonce bylo možné se dostat do zamřížované jeskyně tak, že se mříže obešly
většinou snad zaplaveným níže položeným vchodem.
Tak jsem se právě vrátila ze Slovinska, chtěla jsem původně napsat nějaký komplexní přehled, ale ve finále jsem z toho upustila a chtěla bych zvlášť a předně napsat něco o části Slovinska, o které se moc nemluví, nepíše a neví i přes to, že se tu údajně natáčel Vinnetou.
Někde severně ve Slovinském krase vyvěrá potok Rak, aby se
pak mohl za nějakých 2,5km opět propadnout pod zem, tvoří tak zajímavou soutěsku
Rakov Škocjan.
Jak to začalo: Bylo to loni a Rajbase, šla jsem jen
nahlédnout do jednoho z promítacích sálů a zrovna tam byla fotka skalního
okna, která mně naprosto uchvátila, Prý to bylo někde ve Slovinském krase, víc
sem o tom nevěděla, ale i tak jsem se rozhodla, že to musím vidět. Po složitém
gůglení sem pak našla podobnou fotku a že je to prý Rakov Škocjan. Nic moc víc
jsem o tom nenašla a tak do posledního okamžiku nikdo nevěděl, kam se vlastně
jede.
Samotná soutěska je dlouhá nějakých 2,5km takže je to taková
pohodová, fyzicky nenáročná procházka - pokud tedy nechcete prolézt každou díru,
co potkáte po cestě.
No a o dva a půl kilásku dál byl ponor, kde jsme však
neviděli ani kapku vody, vlezli jsme tedy do obřích prostor ponoru, kam voda svou
silou natahala veliké kmeny. V místě kde se prostora zmenšila a byla částečně
zatarasená kmeny a botelem, co se tu zasekl jsme to otočili (né že by to dál
nešlo, ale prostě se nám nechtělo, přece jen plazit se jeskyni v krátkých kalhotech
a posledním čistém tričku je nic moc) Později, když jsme se pak dívali na
ceduli místní naučné stezky na mapu jeskyně v tomto místě prý bývá sifon a
dál už jenom se šnorchlem. Jak jsem však již zmínila, nikde ani kapka vody až
na pár žalostě vyhlížejících vysychajících jezírek.
Tak to je taková zajímavost a doporučení na výlet, příště to
bude o dobře zajištěných cestách na Triglav a o kterak se v Škocjanské jeskyni
nesmí fotit.
čtvrtek 2. srpna 2012
Pavouci v overalech
Tak, po vzoru toto článku http://nemoc.blog.cz/1206/rychloclanek jsem se rozhodla přispět hromadou blábolů z mého života, aby blog nezel
prázdnotou, i když to teda nebude tak záživné, jako v již zmíněném článku.
Tak něco o mně:
Vrátila jsem se po 14 dnech do
civilizace.
Nic se nezměnilo
Byla jsem v jeskyni
Bylo v ní nablito
V overalu
se mi zabydlel pavouk
Nalila sem si pivo do výstřihu
A jedu opět mimo civilizaci a pak
dám vědět
No a eště aby nechyběly ty
horoskopy: Přítel mně začne znovu vzrušovat, přistoupím na sex na jednu noc a
počnu při tom potomka, mám nakupovat kopřivy, a když se kolem 4 ráno podívám z okna,
uvidím měsíc.
Tak asi tak, ještě sem hodím jednu kresbičku z poslední
doby, ať nepřispívám zbytečně.
úterý 10. července 2012
O krase vysokohorském a tak
Dovolila bych si, jako obvykle, tak trochu odbočit od tématu
v úvodním odstavci, takže rostou okurky a nic. Ta mimotématní úvaha
spočívá v tom, že si ségra domů donesla novou baterku, že prý na leto. Je
to jakýsi no-name, co do toho furt cpete drahé baterky a moc to nesvítí (proč
si proboha v dnešní době ledkoidních vychytávek kupuje něco na bázi
žárovkoidní?)
Tož je léto a nic se neděje. Všichni se rozjíždějí do
našich, cizích, či jiných krajů, internetové blogy zaplavují články plné výmluv,
proč nepřibývají nové články.
Já jsem protentokrát žádnou výmluvu nevymyslela a tak rovnou
píšu: nechce se mi a kašlu na to.
Když zrovna nepromazávám nabídky všelijakých kurzů masáží
penisu a pilulek na hubnutí co mi neúnavně chodí na e-mail, tak se také
rozjíždím do různých krajů, a světe div se, není to jen šalinou do teska pro
pivo a zpět
Kromě návštěvy Slováků a mé babičky (o kterých možná až
jindy), se mi naskytlo navštívit hory v útrobách Rakouska, konkrétně
vápencová poušť (mohu li to tak nazvat) Totes Gebirge.
Za epickou bych mohla považovat část, kdy sem se nějak moc
nezajímala kam to vlastně jedu a moje úzkostlivá babička přišla s větou: „hlavně
tam nespadni do žádné propasti“ a já na to že tam žádné propasti nejsou, ale
vysokohorský kras je vysokohorský kras a propast, jak jsem pak zjistila je snad
na každém kroku… no co už.
Na fotkách (nejsou moje) si můžete všimnout, že vápence jsou
kolikrát pokryté sněhu. (k tomu se snad dá napsat jen: „heč, já se tu válím ve
sněhu a vy se smažíte doma v třicetistupňových vedrech“) Přes sněhová pole
vedla turistická značka -> no to je super. Teda až do doby než jsme
objevili, že na okraji ledového příkrovu je díra do podzemí, ze které se
nakonec vyklubala propast s obrovským jícnem, že skoro nebylo vidět na dno
no a celý tento jícen byl před tím krytí asi 10-20cm silnou vrstvou sněhu, že
mně celkem překvapilo, že se do ní nikdo nepropadl... Jak jsme najednou sněhová
pole raděj obcházeli.
Myslím, že jde o hodně zajímavou oblast, fotogenická,
geologicky zajímavá a turisticky atraktivní. Musela sem si zde rozšířit svou
šutrologickou sbírku o kus červeného vápence a jakousi zkamenělou asi-šklebli,
kterých tam bylo víc jak v moři (a to si furt říkám že to kamení už nemám kam dávat)
Co dál zmínit... nalezla sem tam do jakési díry, jenom pár metrů od vchodu. Co napsat... byla v ní zima odhadem tak 5°C. Horší byly ledové stěny, kterých se skoro nedalo dotýkat, ale neplánovala jsem lézt nějak hluboko, jen nakouknout, ale pěkná byla.
Na cestě zpět, jsme pak strávili chvíli v městečku vystaveném na skále, co se tyčila přímo od jezera Hallstattu. Na můj vkus moc lidí a moc horko, ale i to bylo pěkné.
Moc nevím jak svůj slovní průjem zakkončit, tak to vyhrála fotka zkamenělých škleblí nebo něčeho tak. Za všechny tyhle úžasné fotky musím poděkovat ZDE protože foťák momentálně nevlastním.
pondělí 25. června 2012
Origami Lítací netopýr
Netopýr je prý v Japonsku symbolem nebo poslem štěstí (či tak něco, hlouběji sem se o to nezajímala) A tak když chcou mít v Japonsku štěstí, složí si origami netopýra.
Já jsem se tedy taky rozhodla jednoho vyrobit. Na tyhle skládanky jsem ale nikdy neměla cit a tak pátý pokus skončil tam, kde všechny čtyři předchozí - zmuchlaný v koši. Ilustrované návody prostě nefungují a fungovat nebudou a všichni s tím máme zkušenosti, že?
No a pak mně osvítilo a napadlo mně youtube, kde to bylo názorně předvedené a jasné. Vybrala jsem si jednoho autorského netopýra, který má mávat křídly, když ho taháte za ocas.
Můj finální výtvor je sice ožvýkaný, zmuchlaný, upatlaný a celkově vyhlíží spíš jako toaleťák zmačkaný, aby netlačil do zadku a ke všemu bohužel nelítá, ale i tak jsem na něj patřičně hrdá... Tož, tady je :)
Kdyby to někdo chtěl taky zkusit tak jsem použila tohe video: http://youtu.be/0SWIuIXgXeM Je to sice anglicky, ale myslím, že podle videa by to měl pochopit snad každý. No když to zvládnete taky, pochlubte se mi ;)
pondělí 11. června 2012
Eurofolie TESCO
Tentokrát nechci přispívat ničím seriózním, spíš si jen
postěžovat, jak v dnešní době všechno stojí za prd. Tak se stalo, že jsem
byla nucena navštívit obchodní dům Tesco a tam oddělení, kterému by se dalo s
trochou nadsázky říkat „papírnictví“.
Došli mi doma euro-obaly a já jsem jako obvykle akčně sáhla
po balíčku těch, kde byla uvedena nejnižší cena za kus.
Nějaký ten pátek mi poležely na stole, než jsem toto balení
rozbalila, jenže co se nestalo. Když se mi do folie povedl nacpat kus papíru, v následujícím
okamžiku z něho vypadl, a když jsem ho začala zkoumat podrobněji, došlo
mi, že je o dobrou půlku centimetru větší než A4ka papíru.
Po dalším ještě pečlivějším prozkoumání jsem potvrdila, že
folie je opravdu větší, tak jich tu teť mám stovku a přemýšlím co s nima,
příště zůstanu u ověřeného Vágnera, kde si sice člověk připlatí, ale za to má
jistotu, že materiály nebude muset lovit všude kolem.
Stalo se vám už někdy
něco podobného ať už z eurofoliema, nebo něčím jiným? Pochlubte se ;)
pátek 8. června 2012
Suchdolská Ponor
Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně
vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně
pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou
pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.
Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem
dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela.
Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo
dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně
filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet
lidí co si přečte toto.
Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále
zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a
velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně
fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…
V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a
zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na
různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo
v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u
počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.
Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se
jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že? Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem,
povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim
ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané
mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže
válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.
Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a
úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však
nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)
Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady
a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň
jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a
vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy
důvod k oslavě)
Na vlasech mi chvíli
před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už
jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou
od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky
dalo dost napsat)
Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že
mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky
(tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím
svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku
jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký
nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla
i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje
lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje
sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného
LEDkoidního asi ještě neviděla)
Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které
by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství
modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv
jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co
jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného
svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela
na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický
výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.
Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce
(s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>
což je ideální místo pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte
tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo
je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný
neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.
Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou
jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku
žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt
každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli
na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí
propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní
jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno
jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.
Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi
objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem
vyvodila hned 3 závěry. :)
- Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
- Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
- Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo
středa 6. června 2012
Hlavně že vypadám dobře
K tomuto článku mně jaksi donutila následná modelová
situace:
Dva roky zpět, válím se u moře na pláži a kochám se
vápencovým pohořím, které je přímo přede mnou. Nějak mně to přestane bavit a
nějak, ani nevím, proč začnu zkoumat lidi kolem, a zaráží mně fakt, že naprosto
drtivá většina z nich má na patách puchýře, stroupky, náplasti nebo jizvičky
po nich. To si v dnešní době nikdo neumí vybrat pořádné boty?
Teďka si mi ve škole kamarádka stěžovala, že má nové boty a
strašně jí tlačí, tak jsem nevěděla, esi jí mám přikyvovat, že vím jak je to
příšerné, nebo půjčit přezůvky co mám ve skříňce a nenosím je, či jí nabídnout
náplast… Já tyhle problémy prostě většinounemám.
Ale přesuňme se trošku v čase. O tom, že tvrzení „radši
si zruinuju zdraví a budu se cítit pohodlně, než když nebudu vypadat perfektně.“
platí, jsem se přesvědčila na našem školním výletě v prváku. Všichni se
těšili a všichni věděli, kam se pojede. Všichni věděli, že je to jen na dva dny
a že se půjde nějakých osm kiláků tam a devět zpátky. No, co dodat… hádejte,
kolik se na srazu objevilo lidí v žabkách a kufrem na kolečkách? Žabky občas nahrazovali balerínky, botky na
podpatcích, kroksy či jakési pofiderní skejťácké boty, kterým nefungují
tkaničky. Kufry pak občas byly vystřídány těžkou taškou přes rameno.
Nejzmalovanějším děvčatům s největšími výstřihy a nenagelovanějším chlapcům
se podařilo přesvědčit jiné, aby jim jejich zavazadla vzali. (Nechápu, jak se
někdo k něčemu takovému může nechat ukecat) Ti ostatní pak nadávali, jak
je to hrozný, že je někdo nutí chodit. Po chvíli pak nadávali úplně všichni,
jak je bolí nohy a kolik toho ještě ujdeme? Trošku mně mrzelo, že jsem se pak
večer nemohla zapojit do debaty, kdo má největší puchýře a je nejvíc spálený,
protože o ničem jiném se další dva dny nediskutovalo.
Myšlení některých lidí mně dost představuje. Když vím, že
půjdu na „túru“ tak si snad nebudu brat žabky a kufr? Nejvíc iritující je na
tom fakt, že kdyby ty žabky a kufr měl jeden, dva lidi tak dobře, občas se
blbec najde, ale takhle?
A co vy? Máte často puchýře? Dáte přednost nádherným botám,
nebo horším a pohodlným? Můžete hlasovat v anketě, nebo přidat komentář :)
pondělí 4. června 2012
Vikent v Maďarsku
V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...
Ano, to T je tam
schválně...
Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý,
jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom,
že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si
nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí.
Prostě, kdo by tam nechtěl.
A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští
týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem,
že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla,
když né do Paříže.
Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak
jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným
na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.
Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na
cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš
průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu
vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat
komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“
Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.
Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně
zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C.
Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete
v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně
zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.
Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy
turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na
večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky,
předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.
Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé
v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě
a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc
pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své
nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici.
Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky
a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však
bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi
řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl
takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000
Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.
Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních
lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě
teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu
v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?
Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků
po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na
chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.
V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci
konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film.
Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co
bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.
neděle 27. května 2012
Ikonky a další bezvýznamné patlanice
Dostala jsem náladu, zas si tu trošku zaspamovat svou tvorbou. Poslední doba je však na nějaká umělecká veledíla chudá a má kreativita jde ke dnu.
První co bych sem hodila je zvíře, kterén v původním úmyslu mělo být králíčkem. Po dokončení jsem k tomu však dostala komentáře typu "To je ale hnusný medvěd" nebo "Co to je? krokodýl? " taže to co je to vlastně za zvíře nechám na vaší fantazii. Je to opět řídká tempera nanášená ve vrstvách s drobným zásahem pastelek na formátu málo×ještě míň (obrázek má velikost zhruba běžné karty) a až budu mít čas a náladu zajít si na poštu, poputuje za jednou kreslířkou do Nizozemska.
No a dalším veledílem je něco co původně ani vzniknout nemělo. Chtěla sem si nakreslit novou referenci ke svému OC (original character) dračici Slaye. Nějak se to zvrtlo a z obrázku co měl být pouhou neviditelnou skicou v pozadí sem si udělala ikonku no a samozřejmně se mi museli ozvat další co ikonky pak chtěli taky, tož vznikly tři speleodračí hlavičky. Tu svojí bohužel nemám v digitální podobě, ale můžete jí vidět vlevo ve sloupku "o autorce"
První co bych sem hodila je zvíře, kterén v původním úmyslu mělo být králíčkem. Po dokončení jsem k tomu však dostala komentáře typu "To je ale hnusný medvěd" nebo "Co to je? krokodýl? " taže to co je to vlastně za zvíře nechám na vaší fantazii. Je to opět řídká tempera nanášená ve vrstvách s drobným zásahem pastelek na formátu málo×ještě míň (obrázek má velikost zhruba běžné karty) a až budu mít čas a náladu zajít si na poštu, poputuje za jednou kreslířkou do Nizozemska.
No a dalším veledílem je něco co původně ani vzniknout nemělo. Chtěla sem si nakreslit novou referenci ke svému OC (original character) dračici Slaye. Nějak se to zvrtlo a z obrázku co měl být pouhou neviditelnou skicou v pozadí sem si udělala ikonku no a samozřejmně se mi museli ozvat další co ikonky pak chtěli taky, tož vznikly tři speleodračí hlavičky. Tu svojí bohužel nemám v digitální podobě, ale můžete jí vidět vlevo ve sloupku "o autorce"
No a nakonec jeden absolutně failoidní pokus o digitální tvorbu. Mám nějaké nevyvážené barvy na počítači, kde sem to dělala a je zajímavý že ty barvy vypadají na každým počítači úplně jinak. Mně to teda přijde dost vyblitý, když se na to dívám zpětně... Moc to nezvětšujte, moc to nezkoumejte je to půlhodinová rychlovka co má obří spoustu nedostatků.
neděle 22. dubna 2012
Nexkurze do Pikovky
Původně jsem nechtěla psát o Speleofóru, ale následující
akce byla natolik epická, že si jí nemůžu odpustit.
Speleofórum proběhlo tak nějak v klidu a nemám k němu
co moc dodávat.
Epická byla však exkurze, která proběhla den následující. Přihlásili
jsme se do jeskyně Piková dáma, kam jsem se už nějaký ten pátek chtěla mrknout.
První zarážející fakta nastaly hned při potvrzování účasti. Jednak mi šíleným
způsobem zkomolili jméno a jednak naši skupinu rozpůlili do dvou exkurzí. To
byly však jen formalitky a tak jsme se druhý den ráno sešli na daném místě.
I přes to, že všude bylo napsáno něco ve smyslu: „max. 10
lidí na exkurzi, jinak vás zabijeme“ se nás tam sešlo asi 20. Tentokrát jsme
přijeli s předstihem (deprimující fakt je, že na většinu akcí jezdíme
pozdě, ale přesto tam nejsme nikdy poslední). A tak jsme tam stepovali a „mrzli“
15minut… Pak jsme naznali že mrznout můžeme i v overalech.
A tak jsme mrzli v overalech… jak dlouho to nikdo neví,
ale mohla to být tak hodina.
Ano, nikdo, kdo měl exkurzi vést, nepřišel. Všechny
odpovědné a kompetentní osoby teť někde nejspíš vyspávali kocovinu a to, že jim
tam dvacet jeskyňářů stepuje před jeskyní, nikdo neřešil.
Ale dvacet jeskyňářů je dvacet jeskyňářů, a když z protějšího
domku vylezl borec na záchod, a viděl nás tam. Nejspíš mu přišlo divný, co tam
děláme. Když zjistil, že se na naší exkurzi organizátoři vykašlali, bylo nám
řečeno, ať počkáme ještě půl hoďky, že se převleče a teda nás tam vezme.
Celá exkurze byla poněkud zdlouhavá. Však když leze dvacet
lidí po jednom po několika žebřících dlouhých, až pár desítek metrů vezme si to
svůj čas.
Na dně jeskyně nastal mírný chaos. Všichni se rozprchli do
různých konců jeskyně a nikdo se nějak nestaral, kdo chybí. Byli jsme v jeskyni
Spirálce, odkud jsme měli jít plazivkama do Pikové dámy. Ale dvacet lidí je
dvacet lidí a bylo by to plazivkama bylo nadlouho.
A tudíž jsme se
rozdělili na dvě půlky. Část se rozhodla vylézt z jedné jeskyně a pak
vlézt do druhé z povrchu. No a pět z nás se rozhodlo pro plazivky. Stanuli
jsme na relativně úzkém skalním balkónku mezi dvěma žebříky, odkud vedl i již
zmíněný vchod do plazivek.
A tady nastal absolutní chaos, neb z plazivky začala
vylézat další skupina exkurzantů, o dalších cca 13-ti členech a aby toho nebylo
málo, dalších pár lidí navíc začalo slézat seshora dolů. Někdo chtěl nahoru,
někdo dolů, někdo lezl seshora a někdo v protisměru zespoda, někdo nevěděl,
kam chce, někdo chtěl do plazivky a někdo z plazivky zrovna vylézal. Problém
byl v tom, odsud vedly pouze dva dlouhé žebříky, na kterých mohl být vždy
jen jeden jeskyňář a tak brzo začalo být na balkónku těsno. Osobně absolutně
netuším, kolik lidí se tu prostřídalo. A jak to nakonec dopadlo.
Rozhodla jsem se spolu s dalšími čtyřmi odvážlivci pro
cestu plazivkou. Celkem jsem se těšila na mnohokrát zmiňovaný zdejší “polosifonek“,
který byl ale bohužel suchý, což mne, ale ve finále ani tak nemrzelo. Jeskyní
jsme prolezli a u jezírka, s lanovou “atrakcí“ známou jako “kyvadlo“ jsme
se potkali s druhou půlkou (tedy tím co z ní zbylo neb jsme se
nemohli dopočítat kolik členů vlezlo/ vylezlo/ nevylezlo/ chybí či přebývá.)
Kyvadlo jsem překonala s drobným morálním kolapsem, ale jinak dobrý.
Když jsme vylezli, opět naše počty absolutně neodpovídali tomu,
kolik nás do jeskyně vlezlo, ale to se dalo čekat. Už jsme to moc nezkoumali
kdo, a proč chybí. Byli jsme rádi, že jsme venku.
Hodila bych i pár foteček, jenže foťák odešel již před vstupem do jeskyně, takže nic. Tak aspoň jeden šutrofilní autoportrét tu máte.
neděle 15. dubna 2012
Proč vždycky jenom já vypadám na fotkách strašně?
Původně jsem chtěla psát o super novém mobilu z 41Mpix
foťákem, ale naznala jsem, že mé výlevy na toto téma nic úžasného nepřinesou.
Svět ovládl facebook a kdo na něm není, jako by nežil. A s postupujícím
časem si nejde nevšimnout jak super cool statusy typu „achjo :(„ a „jím pizzu“
a „za 5 minut jsem z5, musím na nákup“ společně s hustýma rozmazanýma,
nekvalitníma fotkama v rozlišení milijón krát milijón mobilem před
zrcadlem, vystřídali pouhé odkazy na cizí rádoby vtipné obrázky.
A mezi těmi obrázky jsem viděla jeden, který jsem sice
nenašla, ale zkusím ho poreferovat:
Holka přidá na FB fotku a dostane od kamarádky komentář: „jé
tobě to sluší“, holka na to reaguje: „né, sem hnusná :(“, kamarádka se nedá: „alé
né, si krásná“ a holka má nad sebou bublinu co si myslí: „já vím, že jo.“ …. Nízké
sebevědomí je běžná věc, co nás obtěžuje v každodenním životě. (vzpomínám
si na kamarádku… „já jsem hnusná, já jsem tlustá, já jsem úplně blbá…ach jó“)
Ale to trochu odbočuji od tématu… to co je také běžná věc,
je fakt, že když většina lidí posílá někomu svou fotku, předem ho musí 4×
varovat:
- jak je ta fotka hnusná
- a nepovedená
- a nejhorší ze všech fotek co mám
- ale protože byl nějaký problém s počítačem, tak se vymazali všechny ostatní, dobrý fotky
- že ta fotka je hrozně stará.
- A že na ní vypadám jak debil
- A že sem na ní nemožně oblečenej
- A nějaké další výmluvy, které se odvíjí od fantazie každého jednotlivce
Následně je fotka pochválena a člověk s nadšením posílá
další.
A to nejhorší na tom je fakt, že jen vy na fotkách vypadáte
blbě, zatímco všichni ostatní jsou úžasní…
Nevím moc kam tím směřovat… taky si myslíte, že vaše fotky
jsou hnusný, zatímco fotky ostatních jsou naprosto v pořádku nebo je vám
jedno, že fotka na který vypadáte jako psychopat po třídenním flámu, je super?
čtvrtek 12. dubna 2012
Až budu velká, budu potápěč !
Dovolím si připojit trošku nostalgický článeček, ale na úvod
aktuální dění (ve kterém z prominutím vynechám informace o výkalech v gumákách
a tak):
Mé Velikonoce proběhly ve znamení piva a piva a taky piva. Načež
mi bylo doma vytčeno, že až moc chlastám (to není pravda, já jsem slušně
vychované děvče). No a teť se akorát stresuju věcmi, kteréžto jsem měla udělat
a neudělala a asi už nikdy neudělám.
Běží ke mně sestra…
Sestra: „potřebuju pomoct s referátem“
Já: „hmmm, a s jakým?“
Sestra: „Činnost tekoucí vody v krasových územích, jejich
vznik, jeskyně ČR“
Já: „jo, tak o tom nic nevím“
Já:… „Jo jinak o víkendu nebudu doma, jdu asi do jeskyně“
Maminka: „Už zas?“
Já: „Jak už zas?“
Maminka: „A co tam budeš dělat?“
Abych vás vtáhla do děje. Maminka i vždycky přála mít za
dcerušku roztomilou blondýnečku, které bude moct plést copánky, ze školy bude
nosit samé jedničky, v budoucnu bude doktora nebo učitelka a hlavně: bude
se věnovat KULTIVOVANÝM, DÍVČÍM zájmům. Tedy: chození na diskotéky, vyšívání,
vaření, líčení se a tak. No, a když se místo vyšívání válím někde v blátě,
to prý ke kultivovaným zábavám nepatří.
Na to být doktorkou sem moc blbá a na to být učitelkou zas
příliš zbabělá, Takže vize mé maminky hned vyřazuju. Když jsem byla malá,
vždycky jsem si přála být potápěčem. Přišlo mi to dobrodružné a vzrušující.
Hlavně jsem strašně žrala Wiliho Foga – Cesta do středu země a 20 000 mil
pod mořem. Potápěč ze mě ale asi taky už nebude. Jak, se ke mně přiblíží
studená voda, je zle.
Další z mých naivních vizí bylo, že budu prodavačkou…
Znáte dětskou logiku: Jako prodavačce, mi všichni budou dávat peníze a tak budu
mít stráááášně moc peněz. A naopak chci sice být zpěvačkou, ale ta moc peněz
nemá. Kde že jsem na tuhle úvahu přišla? No když jsme si hrávali z barbínkama
tak ta co byla prodavačka šatů vždycky jaksi ve finále zbohatla nejvíc.
No a pak byly takové jednorázové tužby… Budu pilot a budu
cestovat… budu chemik a budu vybuchovat… budu ornitolog a budu týrat ptáčky…
budu geolog a budu týrat kamínky… Budu kamioňačka a budu hustá… No znáte to,
každý jsme měli své vize.
Tak tohle teda nikdy dělat nebudu:
A zpět ke: „jdu asi do
jeskyně“. Nevím jak vy, ale jsou věci, o kterých si už od dětství říkám, že
bych je teda fakt dělat nechtěla. Vybavuju si, jak jsem jako malý capart (1. Třída?)
šla na výlet do krásného Krasu Moravského. Šli jsme obří tůru. Z Macochy dolů
a pak ke Skalnímu mlýnu. Když jsme po cestě viděli, jak se nějaký špinavý,
mokrý a velmi uboze vyhlížející starší zarostlý chlap v gumákách s helmou
ráchá v Punkvě, usoudila jsem. „Tak tohle teda fakt nikdy dělat nechci a
nebudu!!!“
neděle 1. dubna 2012
Němcova Kejv a v ní mrtvola
I když bych dnes měla přihodit nějaký aprílový vtípek,
neudělám to. Jednak to neumím, jednak mně nic originálního nenapadá a jednak se
mi hlavou honí úplně jiné věci.
Tak přihodím zas něco ze zážitků z podzemí úžasného
Moravského krasu. Tento a předchozí víkend jsem měla tu čest Z jeskyní Němcovou
číslo 2. Kdo tam byl, ví co to je. Kdo tam nebyl tak stručně: jde o ne moc
dlouhý koridor, kde ze stopu visí krápníci, z nich další krápníci a z nich
netopýři. Minulý víkend jsem tuto záležitost ukazovala bandě malých dětí (1. -4.
Třída). Vylezli jak prasata ->maminky samozřejmě měli v přihlášce na
akci napsáno, že se půjde do jeskyně a je tam blato (hádejte, kolik holčiček
mělo na tuto akci nabalené bílé mikinky, bundičky, kalhoty, botky…) Prolezli
všechny plazivky. Pootravovali místní netopýry. Rozsoudili své spory, kdo má
silnější baterku tím, že nikdo z nich stejně nic nevidí a zanadávali si,
že je ta jeskyně strašně krátká a chtějí ještě do další. Po další cestě žlebem
pak museli prolézt snad úplně všechno a začali polemizovat o tom, jak by se
dali překonat mříže a ocelové dveře od jeskyně Amatérské. A tak jsem jim musela
vysvětlovat, že když chce běžně jeskyňář do podzemí, nemusí tam jít úplně vždy
se zbraněmi hromadného ničení.
No a další zajímavý fakt co musíte vědět je, že v Němcově
jeskyni č. 2, je mrtvola a je v plazivce a někdo jí tam dal už před
objevením jeskyně:
Já: „Ne, do té plazivky
nepolezeš, budeš jak prase“
Dítě: „Ale co když tam je mrtvola?“
Já: „Není tam mrtvola, já jsem tam byla“
Dítě: „Nebyla, Já jsem tě viděl, že jsi celou dobu tady“
Já: „Byla sem tam už dřív“
Dítě: „A co když jí tam někdo dal mezi tím?“
Já: „Vždyť ty dveře tam byly zamčený, jak by se sem někdo s mrtvolou
dostal?“
Dítě: „No tak tu byla, ještě než sem ty dveře dali.“
Z týhle akce jsem si odnesla bouli.(Bez helmy do
jeskyně nelez) A dnes jsem se poněkud neplánovaně mohla do téhle jeskyně
podívat znovu a přesvědčit se o tom zda tem ta mrtvola opravdu je (tentokrát v plné
polní, s helmou aji overalem). Žádnou mrtvolu jsem tam neviděla. Jen pár
kostí, vrápenců, pavouků a jednu houbu, která tam vyrostla z kdovíčeho. Spáchalo se pár fotek a lezlo se ven, kde (i
když 1. dubna) sněžilo.
Kromě této díry jsou Němcovy jeskyně ještě další dvě. Já jsem
byla donucena (opravdu donucena) vlézt do Němcovy jeskyně číslo 3. V životě
jsem v ní před tím nebyla. Vstupnímu portálu se doteď dařilo mně dokonale
odrazovat. Je to jen takový plazivkojdní tunel tak sem si říkala, že tam stejně
nic nebude. No, něco, co se tvářilo, že to kdysi byly krápníky tam bylo. Takže
to zas takové nic nebylo, ale stejně až příště půjdu kolem, se mi tam opět asi
chtít nebude.
úterý 27. března 2012
Prodám Stalagmity, Stalagtity a Stalagnáty; PS: z CHKO
Všichni jste určitě někdy byli v jeskyni a chtěli jste
si ulomit nějaký ten stalagmit a stalaktit a vystavit si ho do pokojíčku
protože je prostě úžasný a nádherný a nádherný a úžasný. Jenže všude je alarm a
cedule a zákazy že se na krápníky nesmí sahat, natož je lámat. V suvenýrech
sice krápníky měli, ale naporcovaný a naplátkovaný jako chleba a navíc
vyleštěný že by nikdo na první pohled nepoznal, o co jde.
A proto vám nabízím krápníky prvotřídní kvality po vytažení z
jeskyně nijak nezměněné. Je možné si vybrat ze spousty druhů a lokalit.
Základní cena na 800Kč za Kilogram. Za lokaci Punkevní nebo
Amatérská jeskyně je jednorázový příplatek 500Kč. Dále si účtuji 2Kč za každý
metr žebříku, který je nutno pro získání krápníku zdolat. A 50Kč za každý metr
jezírka, které je nutno přeplavat. Umytí a vyleštění krápníku není zahrnuto v ceně.
A pozor, nyní akce. Při nákupu nad jednu tunu netopýr zdarma (vhodný jako dekorativní prvek moderního bytu)!
Kde to všechno: Tak jsem o víkendu byla na výletě v MK. Jakožto dohled na bandou dětí,
které jsem měla za úkol zničit super náročnou tůrou. Což se mi sice povedlo,
ale o tom až jindy. No a samozřejmě jsme došli k Macoše a všichni se vrhli
na suvenýry, a pak jsme došli k Punkevkám a opět se všichni vrhli na
suvenýry. Dali dohromady ty drobný, co ještě nestihli utratit za blbosti, a
kupovali si kamení, co s Krasem nemá nic společného (znáte to… ametysty a
tak). Jakože… krápníky se dali koupit také, ale za cenu, při které je
výhodnější, zaplatit si prohlídku jeskyně, něco tam urvat a ještě zaplatit
pokutu. A co víc, za tak úžasné kousky to nebyly.
Na druhou stranu pamatuju si sebe za mlada kdy jsme jeli v první třídě na školní výlet do krasu. Koupila jsem si jakýsi Růženín u skalního mlýnu a myslela kdovíjaký to není superdrahokam. Ale tam to skončilo. Kapesné 30Kč, je kapesné 30Kč ale jak jsme za něj tenkrát byli rádi. :)
Tak vidíte jak je svět zkorumpovaný. Někde dají ceduli "nesahat" a vedle si to můžete za úplatu hned odnést.
Pro rejpaly co mně nepochopili a ochranáře (tedy pro všechny kromě mně): ve skutečnosti pro vás žádný kamení odnikad tahat nebudu. Přecejen jsem na tenhle "byznys" slabé děvče
Tak vidíte jak je svět zkorumpovaný. Někde dají ceduli "nesahat" a vedle si to můžete za úplatu hned odnést.
čtvrtek 22. března 2012
Šílené silnice
nápad tohoto článku se mně drží už týden a tak jsem se rozhodla sem pěkně pohromadě hodit 10 fotek naprosto šílených silnic. To jestli překonají naší D1 posuďte už sami, ale myslím že některéstojí za to. No a jestli jste někdo projeli taky nějakou podobnou šílenostco tu není, určitě se pochlubte do komentářů ;)
Passo del Stelvio - Italské Alpy
Lombard street - San Francisco
Mendoza-Santiago - Argentina
Někde v Utauh (nevím o tom víc, jen sem o tom četla na jednom fóru)
Yungas Road - Bolívíe (50 mil dlouhá, 200-300 mrtvých ročně)
Los Llanos-Mirador del Time - La Palma
Biokovo - Chorvatsko
Trollstigen - Norsko
Transfăgărăşan - Rumunsko
Leh-Manali - Indie
pondělí 19. března 2012
O hodných cikánech a tom jak se máme dobře
Společenské vědy je když: se sejde několik lidí, aby
diskutovali o něčem, čemu nikdo z nich nerozumí :)
Aneb hrozně ráda někoho poučuji o něčem, o čem sice nevím vůbec
nic, ale pořád vím víc než on. Třeba když mně spolužák poučoval o tom jakou má
v notebooku slabou grafárnu, ale o tom dnes psát nechci.
Onoho dopoledne jsme se v rámci školy museli zúčastnit jakési
projekce ohledně lidských práv a svobod. Čekali jsme nějaké naivní vyprávění o
tom, že ne všichni spoluobčané snědé pleti jsou špatní. O pravdě tohoto dogmatu
mně pár měsíců zpět přesvědčovala sestra. Ale pravdu všichni známe ->
potkáme-li v hromadné dopravě cikána, tak to první na co pomyslíme, není
fakt, jestli je třeba hodný, ale fakt, že bychom si měli dávat pozor na svou
peněženku.
Jenže tato projekce se týkala poněkud jiné problematiky. Byl
nám puštěn inspirativní film, předabovaný z angličtiny do ruštiny s českými
titulky o utlačování národa v Rusku a o tom jak je tam cenzura tisku a jak
se mají prostě hrozně špatně. Následně nás nabádali k tomu, abychom toto
propagovali, aby se to tam změnilo. Já teda nevím, jaký názor měli ostatní, ale
přijde mi hloupé se snažit změnit situaci v Rusku, když se ani nedokážeme
vypořádat s bordelem ve vlastním státě.
No a nejvíce zarážející mi přišel asi přístup mých akčních
spolužáků, kteří na otázku co je u nás jinak nahlas a s nadšením odpověděli,
že u nás není cenzura. To je poněkud naivní názor, který navíc není pravdivý a
smutné je že si tohle myslí spousta lidi. Stačí trošku pročítat internet a
zahraniční zprávy. Kolik zásadních informací se do novin nebo televize vůbec
nedostalo, protože by to naši opěvovanou vládu mohlo poškodit?
Tím rozhodně nechci situaci v Rusku snižovat, jen si myslím že řešíme až příliš pro náš život nepodstatných věcí místo toho aby jsme řešili problémy vlastní.
Tím rozhodně nechci situaci v Rusku snižovat, jen si myslím že řešíme až příliš pro náš život nepodstatných věcí místo toho aby jsme řešili problémy vlastní.
Vím, že tu asi nepíšu nic nového, originálního a ani
poučného jsou to jen takové postřehy.
pátek 9. března 2012
Když jste na exkursi jediný bez foťáku...
dám, nedám, dám, neádm, dám, nedám...
...
dám to sem.
...
Jde o jeden z mých prvních pokusů o digitální tvorbu... je to patlané myškou na počítači v GIMPU
Obrys pak rukou tužkou fixou na koleně vdlouhé chvíli.... Starší kresbička (srpen 2011?)
.....Opovažte se hledat šmouhy a další nedostatky pod trestem bolestivé smrti !
...
dám to sem.
...
Jde o jeden z mých prvních pokusů o digitální tvorbu... je to patlané myškou na počítači v GIMPU
Obrys pak rukou tužkou fixou na koleně vdlouhé chvíli.... Starší kresbička (srpen 2011?)
.....Opovažte se hledat šmouhy a další nedostatky pod trestem bolestivé smrti !
Lidi vs teploměry
Je tu pár věcí co mi dlouhodobě vrtají hlavou a nedají mi
spát. Veskrz zbytečnosti, každopádně bych tu ráda zapolemizovala o jedné rádoby
problematice.
Středa 23:30 – ležím v posteli a snažím se usnout, je
to nepohodlné a tak se chci překulit na druhý bok, ale samozřejmě mně začnou
děsně bolet záda tak musím ležet dál nepohodlně … následujících 24 hodin to
samí … Pátek 5:15 zvoní budík – bolí mně kolena… dobrý už sem zase v pořádku.
(=> Záda mně nikdy nebolela, ale kolena furt asi skončím ve 30ti na vozíku, ne-li
dřív)
No, ale teď vážně…
To, co mně ráno budí, není můj budík, ale budík mé sestry.
Přes sádrokarton jde samozřejmě všechno slyšet a ona prostě nemůže mít zvonění,
po které člověk nemá chuť vpadnout tam a spláchnout její telefon do záchodu.
Ráno nestihnu ani dopít své každo-druho-denní kafe (kafe co si dělám obden) a
už se ozývá kňourání: „já jsem tak nemocná, mně tak bolí v krku, já tak
umírám, jak tak nemůžu do té školy na ten test.“ Následně tato osůbka ukořistí
superúžasný digitální teploměr, naměří 37,5 a jde si lehnout.
To je celkem normální scénář, jenže digitální teploměry jsou
záludné věci. EU samozřejmě musela ty rtuťové zakázat, a když se ty rozbijí, co
se dá dělat? Já jsem od přírody strašný hypochondr, ale to mám asi vrozené,
protože zbytek rodiny jsou ještě větší hypochondři. Míra nemoci se dokazuje
výškou teploty a tak to u nás někdy vypadá tak, že někdo chodí po bytě, každých
5 minut si měří teplotu a až naměří své vytoužené číslo, jde si lehnout. A
takhle to vydrží třeba 5 dní v kuse.
O objektivnosti digitálních teploměrů, tu ale všichni
pochybují, protože vytoužené číslo přesahující 37 nepřichází. A teploměry se
při měření řídí tím, jak moc vražedně se na ně podíváte. A tak se mi má údajná
teplota povedla už asi 5× vytáhnout přes 41 Jindy však nepřekročí číslo 34.
Pro někoho je to jen teploměr, ale v naší rodině tohle
představuje katastrofu. A tak započalo dlouhodobé těžké shánění teploměru
rtuťového. První varianta byla pověřit někoho, kdo pojede mimo EU, aby teploměr
dovezl. Nevyšlo to a tak tu mám „jen“ kousek kalcitu a plechovku od Balkánského
piva. Po roce strastí konečně někoho napadl internet, kde koupíte všechno.
Zajímavé je že už je to nějaký pátek objednané a ještě to nedorazilo. Každopádně
esi někdo máte stejný zdánlivě neřešitelný problém tak internet. ;)
středa 7. března 2012
netopýření
Tož, když už chřipko-epidemio-logové vymysleli další
geniální plán, jak si přijít na nějaké ty drobné a rozhodli se chřipkou nakazit
tentokrát netopýry, aby ti mohli nakazit nás.
tak tentokrát článek
o zvířátkách. Únor je (byl) víceméně ve znamení těchto okřídlených myšiček.
Paleochiropterologie – je věda, která se zabývá kameny ve
tvaru netopýrů. Nebo zkamenělými netopýry? Osobně nevím, kdo tenhle termín
vymyslel, já jsem si ho přečetla na plakátku, každopádně je to dost brutální
sovo (zkuste to říct 5× dokola rychle nahlas). Proč to sem píšu? Povedlo se mi
v Brně navštívit výstavu, která je podle mě velmi vydařená. Jmenuje se „Messel
on tour“ a má to tam být do 7. 4. Jsou tam vystaveny fosílie nejrůznějších,
(?druhohorních?)příšer. Jsou tam různí prakrokodýli, pražáby, praželvy,
praryby, praptáci, pratapíři a mimoto i pranetopýři. Moc jich tam neměli, ale i
tak byli roztomilí (pokud se dá o hromádce kostí a kamení říct, že je roztomilá
ale podle emocionálního stavu, který ve mně vyvolává hromada kamení co mám na
poličce asi jo). Prostě malá chlupatá lítací věc s velkýma ušima nalepená
na plastovou destičku, nasvícená a doplněná děsivými zvuky a někdy i odborným
popisem, který jsem tam ale nemohla najít přeložený do jazyka českého. A i
kdyby vás pranetopýři moc nebrali, tak tam byla i spousta jiných pěkných věcí,
které stojí za to vidět, doporučuju navštívit. (více asi na stránkách MZM)
O kreslení:
Na DAčku jsem narazila na skupinu „I love bats“ žádné
super-skvosty tam nejsou, takže tam můžu něco nakreslit a přidat a zvýšit si
ego aniž bych si připadala druhořadě. Každopádně krásné obrázky má třeba WingedSonar z USA ( http://wingedsonar.deviantart.com/)takže
pokud máte rádi netopýry, pěkné obrázky, nebo jen máte dlouhou chvíli, rozhodně
se mrkněte. Protože než se já zmůžu na nějaký artwork, bude to trvat dlouhá
léta.
ale je tu starší atrwork. Spíš čmáranice z dluhé chvíle nejsu to úplně netopýři, ale tak...
čtvrtek 23. února 2012
Prý se temu říká móda
Moje holínky, jsou celé od blata,
2. místo
Extrémější gumáky,jak tvarem tak cenou. Vyjdou na 630liber (18000kč)
3. místo
Stylové broďáky bílé, protože na bílé barvě přece není bláto ani jiná špína vůbec vidět....
4. místo
ideální do hromadné dopravy (tak tohle si k šatům už opravdu nedokážu představit)
5. místo
s tkaničkama, kdyby vám náhodou byli velké
když je mám, připadám si hrozně špinavá,
ty si vezmu jen, v onen slavný den
až zalezem do Punkevek, ty a já ... Ach! Jsou samé blato,
ach…
Modifikace písničky není z mé hlavy, ale stejně to má
grády :) Když nemáte na webu něco o módě, sexu, celebritách a hubnutí tak v dnešní době prý nejste dost KŮL, ale já KŮL sem takže je třeba to napravit....
…Takže jak možná někteří zaregistrovali, módnímu průmyslu vládne (teda
spíš už upadá) podivný gumákový trend. V módních časopisech tak byli
k vidění outfity, jako šaty s holínkama místo kozaček a podobné bizardnosti. (tak
mně napadá jak, by se na mě okolí asi dívalo, kdybych si vzala k šatům ty svoje gumáky,
zdobené nesmytelným blátem?)
Každopádně jsem se rozhodla vybrat několik parádních kousků:
1. místo
Superhustéstylové gumáky, jako stvořené pro dlouhý pochod rozbahněnou řekou a následných několik desítek metrů žebříku. Já sice občas jdu do extrémů, ale tohle je až moc i na mně.
2. místo
Extrémější gumáky,jak tvarem tak cenou. Vyjdou na 630liber (18000kč)
3. místo
Stylové broďáky bílé, protože na bílé barvě přece není bláto ani jiná špína vůbec vidět....
4. místo
ideální do hromadné dopravy (tak tohle si k šatům už opravdu nedokážu představit)
5. místo
s tkaničkama, kdyby vám náhodou byli velké
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)