pondělí 25. června 2012

Origami Lítací netopýr


Netopýr je prý v Japonsku symbolem nebo poslem štěstí (či tak něco, hlouběji sem se o to nezajímala) A tak když chcou mít v Japonsku štěstí, složí si origami netopýra.

Já jsem se tedy taky rozhodla jednoho vyrobit. Na tyhle skládanky jsem ale nikdy neměla cit a tak pátý pokus skončil tam, kde všechny čtyři předchozí - zmuchlaný v koši. Ilustrované návody prostě nefungují a fungovat nebudou a všichni s tím máme zkušenosti, že?

No a pak mně osvítilo a napadlo mně youtube, kde to bylo názorně předvedené a jasné. Vybrala jsem si jednoho autorského netopýra, který má mávat křídly, když ho taháte za ocas.

Můj finální výtvor je sice ožvýkaný, zmuchlaný, upatlaný a celkově vyhlíží spíš jako toaleťák zmačkaný, aby netlačil do zadku a ke všemu bohužel nelítá, ale i tak jsem na něj patřičně hrdá... Tož, tady je :)





Kdyby to někdo chtěl taky zkusit tak jsem použila tohe video: http://youtu.be/0SWIuIXgXeM Je to sice anglicky, ale myslím, že podle videa by to měl pochopit snad každý. No když to zvládnete taky, pochlubte se mi ;)

pondělí 11. června 2012

Eurofolie TESCO


Tentokrát nechci přispívat ničím seriózním, spíš si jen postěžovat, jak v dnešní době všechno stojí za prd. Tak se stalo, že jsem byla nucena navštívit obchodní dům Tesco a tam oddělení, kterému by se dalo s trochou nadsázky říkat „papírnictví“.

Došli mi doma euro-obaly a já jsem jako obvykle akčně sáhla po balíčku těch, kde byla uvedena nejnižší cena za kus.

Nějaký ten pátek mi poležely na stole, než jsem toto balení rozbalila, jenže co se nestalo. Když se mi do folie povedl nacpat kus papíru, v následujícím okamžiku z něho vypadl, a když jsem ho začala zkoumat podrobněji, došlo mi, že je o dobrou půlku centimetru větší než A4ka papíru.

Po dalším ještě pečlivějším prozkoumání jsem potvrdila, že folie je opravdu větší, tak jich tu teť mám stovku a přemýšlím co s nima, příště zůstanu u ověřeného Vágnera, kde si sice člověk připlatí, ale za to má jistotu, že materiály nebude muset lovit všude kolem.

 Stalo se vám už někdy něco podobného ať už z eurofoliema, nebo něčím jiným? Pochlubte se ;)

pátek 8. června 2012

Suchdolská Ponor


Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.

Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela. Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet lidí co si přečte toto.

Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…

V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.

Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že?  Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem, povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.

Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)
Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy důvod k oslavě)
 Na vlasech mi chvíli před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky dalo dost napsat)

Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky (tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného LEDkoidního asi ještě neviděla)

Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.

Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce (s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>  což je ideální místo  pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.

Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.

Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem vyvodila hned 3 závěry. :)
  • Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
  • Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
  • Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo

středa 6. června 2012

Hlavně že vypadám dobře


K tomuto článku mně jaksi donutila následná modelová situace:
Dva roky zpět, válím se u moře na pláži a kochám se vápencovým pohořím, které je přímo přede mnou. Nějak mně to přestane bavit a nějak, ani nevím, proč začnu zkoumat lidi kolem, a zaráží mně fakt, že naprosto drtivá většina z nich má na patách puchýře, stroupky, náplasti nebo jizvičky po nich. To si v dnešní době nikdo neumí vybrat pořádné boty?

Teďka si mi ve škole kamarádka stěžovala, že má nové boty a strašně jí tlačí, tak jsem nevěděla, esi jí mám přikyvovat, že vím jak je to příšerné, nebo půjčit přezůvky co mám ve skříňce a nenosím je, či jí nabídnout náplast… Já tyhle problémy prostě většinounemám.

Ale přesuňme se trošku v čase. O tom, že tvrzení „radši si zruinuju zdraví a budu se cítit pohodlně, než když nebudu vypadat perfektně.“ platí, jsem se přesvědčila na našem školním výletě v prváku. Všichni se těšili a všichni věděli, kam se pojede. Všichni věděli, že je to jen na dva dny a že se půjde nějakých osm kiláků tam a devět zpátky. No, co dodat… hádejte, kolik se na srazu objevilo lidí v žabkách a kufrem na kolečkách?  Žabky občas nahrazovali balerínky, botky na podpatcích, kroksy či jakési pofiderní skejťácké boty, kterým nefungují tkaničky. Kufry pak občas byly vystřídány těžkou taškou přes rameno. Nejzmalovanějším děvčatům s největšími výstřihy a nenagelovanějším chlapcům se podařilo přesvědčit jiné, aby jim jejich zavazadla vzali. (Nechápu, jak se někdo k něčemu takovému může nechat ukecat) Ti ostatní pak nadávali, jak je to hrozný, že je někdo nutí chodit. Po chvíli pak nadávali úplně všichni, jak je bolí nohy a kolik toho ještě ujdeme? Trošku mně mrzelo, že jsem se pak večer nemohla zapojit do debaty, kdo má největší puchýře a je nejvíc spálený, protože o ničem jiném se další dva dny nediskutovalo.

Myšlení některých lidí mně dost představuje. Když vím, že půjdu na „túru“ tak si snad nebudu brat žabky a kufr? Nejvíc iritující je na tom fakt, že kdyby ty žabky a kufr měl jeden, dva lidi tak dobře, občas se blbec najde, ale takhle?

A co vy? Máte často puchýře? Dáte přednost nádherným botám, nebo horším a pohodlným? Můžete hlasovat v anketě, nebo přidat komentář :)

pondělí 4. června 2012

Vikent v Maďarsku

V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...

Ano, to T je tam schválně...

Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý, jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom, že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí. Prostě, kdo by tam nechtěl.
A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem, že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla, když né do Paříže.

Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.
Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“ Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.

Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C. Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.

Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky, předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.

Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici. Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000 Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.

Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?

Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.

V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film. 

Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.