pondělí 25. června 2012
Origami Lítací netopýr
Netopýr je prý v Japonsku symbolem nebo poslem štěstí (či tak něco, hlouběji sem se o to nezajímala) A tak když chcou mít v Japonsku štěstí, složí si origami netopýra.
Já jsem se tedy taky rozhodla jednoho vyrobit. Na tyhle skládanky jsem ale nikdy neměla cit a tak pátý pokus skončil tam, kde všechny čtyři předchozí - zmuchlaný v koši. Ilustrované návody prostě nefungují a fungovat nebudou a všichni s tím máme zkušenosti, že?
No a pak mně osvítilo a napadlo mně youtube, kde to bylo názorně předvedené a jasné. Vybrala jsem si jednoho autorského netopýra, který má mávat křídly, když ho taháte za ocas.
Můj finální výtvor je sice ožvýkaný, zmuchlaný, upatlaný a celkově vyhlíží spíš jako toaleťák zmačkaný, aby netlačil do zadku a ke všemu bohužel nelítá, ale i tak jsem na něj patřičně hrdá... Tož, tady je :)
Kdyby to někdo chtěl taky zkusit tak jsem použila tohe video: http://youtu.be/0SWIuIXgXeM Je to sice anglicky, ale myslím, že podle videa by to měl pochopit snad každý. No když to zvládnete taky, pochlubte se mi ;)
pondělí 11. června 2012
Eurofolie TESCO
Tentokrát nechci přispívat ničím seriózním, spíš si jen
postěžovat, jak v dnešní době všechno stojí za prd. Tak se stalo, že jsem
byla nucena navštívit obchodní dům Tesco a tam oddělení, kterému by se dalo s
trochou nadsázky říkat „papírnictví“.
Došli mi doma euro-obaly a já jsem jako obvykle akčně sáhla
po balíčku těch, kde byla uvedena nejnižší cena za kus.
Nějaký ten pátek mi poležely na stole, než jsem toto balení
rozbalila, jenže co se nestalo. Když se mi do folie povedl nacpat kus papíru, v následujícím
okamžiku z něho vypadl, a když jsem ho začala zkoumat podrobněji, došlo
mi, že je o dobrou půlku centimetru větší než A4ka papíru.
Po dalším ještě pečlivějším prozkoumání jsem potvrdila, že
folie je opravdu větší, tak jich tu teť mám stovku a přemýšlím co s nima,
příště zůstanu u ověřeného Vágnera, kde si sice člověk připlatí, ale za to má
jistotu, že materiály nebude muset lovit všude kolem.
Stalo se vám už někdy
něco podobného ať už z eurofoliema, nebo něčím jiným? Pochlubte se ;)
pátek 8. června 2012
Suchdolská Ponor
Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně
vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně
pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou
pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.
Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem
dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela.
Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo
dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně
filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet
lidí co si přečte toto.
Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále
zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a
velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně
fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…
V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a
zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na
různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo
v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u
počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.
Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se
jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že? Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem,
povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim
ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané
mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže
válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.
Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a
úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však
nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)
Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady
a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň
jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a
vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy
důvod k oslavě)
Na vlasech mi chvíli
před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už
jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou
od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky
dalo dost napsat)
Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že
mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky
(tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím
svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku
jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký
nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla
i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje
lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje
sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného
LEDkoidního asi ještě neviděla)
Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které
by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství
modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv
jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co
jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného
svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela
na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický
výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.
Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce
(s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>
což je ideální místo pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte
tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo
je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný
neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.
Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou
jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku
žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt
každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli
na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí
propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní
jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno
jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.
Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi
objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem
vyvodila hned 3 závěry. :)
- Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
- Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
- Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo
středa 6. června 2012
Hlavně že vypadám dobře
K tomuto článku mně jaksi donutila následná modelová
situace:
Dva roky zpět, válím se u moře na pláži a kochám se
vápencovým pohořím, které je přímo přede mnou. Nějak mně to přestane bavit a
nějak, ani nevím, proč začnu zkoumat lidi kolem, a zaráží mně fakt, že naprosto
drtivá většina z nich má na patách puchýře, stroupky, náplasti nebo jizvičky
po nich. To si v dnešní době nikdo neumí vybrat pořádné boty?
Teďka si mi ve škole kamarádka stěžovala, že má nové boty a
strašně jí tlačí, tak jsem nevěděla, esi jí mám přikyvovat, že vím jak je to
příšerné, nebo půjčit přezůvky co mám ve skříňce a nenosím je, či jí nabídnout
náplast… Já tyhle problémy prostě většinounemám.
Ale přesuňme se trošku v čase. O tom, že tvrzení „radši
si zruinuju zdraví a budu se cítit pohodlně, než když nebudu vypadat perfektně.“
platí, jsem se přesvědčila na našem školním výletě v prváku. Všichni se
těšili a všichni věděli, kam se pojede. Všichni věděli, že je to jen na dva dny
a že se půjde nějakých osm kiláků tam a devět zpátky. No, co dodat… hádejte,
kolik se na srazu objevilo lidí v žabkách a kufrem na kolečkách? Žabky občas nahrazovali balerínky, botky na
podpatcích, kroksy či jakési pofiderní skejťácké boty, kterým nefungují
tkaničky. Kufry pak občas byly vystřídány těžkou taškou přes rameno.
Nejzmalovanějším děvčatům s největšími výstřihy a nenagelovanějším chlapcům
se podařilo přesvědčit jiné, aby jim jejich zavazadla vzali. (Nechápu, jak se
někdo k něčemu takovému může nechat ukecat) Ti ostatní pak nadávali, jak
je to hrozný, že je někdo nutí chodit. Po chvíli pak nadávali úplně všichni,
jak je bolí nohy a kolik toho ještě ujdeme? Trošku mně mrzelo, že jsem se pak
večer nemohla zapojit do debaty, kdo má největší puchýře a je nejvíc spálený,
protože o ničem jiném se další dva dny nediskutovalo.
Myšlení některých lidí mně dost představuje. Když vím, že
půjdu na „túru“ tak si snad nebudu brat žabky a kufr? Nejvíc iritující je na
tom fakt, že kdyby ty žabky a kufr měl jeden, dva lidi tak dobře, občas se
blbec najde, ale takhle?
A co vy? Máte často puchýře? Dáte přednost nádherným botám,
nebo horším a pohodlným? Můžete hlasovat v anketě, nebo přidat komentář :)
pondělí 4. června 2012
Vikent v Maďarsku
V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...
Ano, to T je tam
schválně...
Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý,
jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom,
že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si
nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí.
Prostě, kdo by tam nechtěl.
A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští
týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem,
že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla,
když né do Paříže.
Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak
jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným
na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.
Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na
cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš
průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu
vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat
komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“
Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.
Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně
zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C.
Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete
v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně
zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.
Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy
turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na
večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky,
předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.
Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé
v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě
a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc
pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své
nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici.
Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky
a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však
bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi
řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl
takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000
Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.
Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních
lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě
teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu
v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?
Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků
po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na
chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.
V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci
konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film.
Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co
bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)