neděle 31. ledna 2016

Móda velkých zadků

Vždycky mně zajímalo, koho napadlo označit svátky vánoční, jako svátky klidu, míru, pohody, rodinného kruhu a dalších krásných věcí. Alespoň u nás doma se to nekoná.

Krátce před vánoci se mi začaly rozpadat mé oblíbené džíny. Díry na nich jsou možná moderní, ale ne na zadku a ne, když se při každém dalším nošení třikrát zvětší . Sečteno podtrženo, pravděpodobnost že při každém dalším nošení z nich kus odpadne se stupňovala. Z tohoto důvodu jsem Ježíškovi štědrosti na finanční prostředky využila na nákup kalhot nových.

Ráda bych podotkla že nesnáším nakupování - především oblečení. Vždy si udělám jasnou představu o tom co chci - barva tvar, materiál, velikost, cena a další parametry, načež se ukáže,že nic ani zdánlivě podobného na trhu není.

U kalhot mně překvapila jedna věc, které měly všechny společné. Nedokázala jsem je obléct přes lýtka, a na zadku mi dělali obrovskou volnou kapsu. A teď co s tím. Buď jít do menší velikosti, kterou ale neobleču vůbec nebo do větší, kterou obleču ale množství materiálu visícího na řiťi se znásobí.


O dalších kusech oblečení, které jsem si zkoušela se dá mluvit obdobně. Vyhodnotila jsem to následovně, Buď jsem na některých částech těla extrémně zhubla zatímco jinde výrazně přibrala a nebo se konfekce přizpůsobuje tlustým lidem a my, co vyčníváme hold budeme muset chodit v pytli.

čtvrtek 14. ledna 2016

10 týdenní kreslící challenge

Zdravím všechny co sem náhodou zabloudili - nebo i cíleně :)

Nedávno jsem se účastnila jednoho projektu, který obnášel navrhnout něco a to něco nakreslit rukou. konkrétně šlo o řadu perspektiv jednoho nábřeží. Ty kresby měly být vypovídající a slušně vypadající - tedy prezentovatelné a to rozhodně ne anonymně.

Takové věci běžně modeluju v nějakém 3D programu, ale na to tady nebyl čas ani technika. Čára rukou navíc má svou vlastní energii a autenticitu. Po několika hodinách jsem se i s dalšími účastníky shodla že to kreslení není co bývalo. Kdybych dělala talentovky na školu kde teď studuji dnes. Nejspíš bych neprošla ani prvním kolem.




Abych svou ruku trochu procvičila a viděla posun v tom čeho jsem schopná. Rozhodla jsem se vymyslet si desetitýdenní superhustou challenge, která bude spočívat v tom že každý týden něco nakreslím. A aby to nebylo jen tak něco, rozhodla jsem se úkoly vymyslet tak abych zbourala klišé a narušila stereotyp. Jak se mi to povedlo posuďte sami.

Na každý úkol počítám s cca 1 hoďkou času(neb ho nemám moc)  takže nepůjde o nic extra velkolepého.

10 týdnů:

  1. nakreslím něco barvou, kterou nemám ráda
  2. nakreslím něco technikou, kterou běžně nepoužívám
  3. nakreslím něco, co jsem nikdy nekreslila
  4. nakreslím znovu něco, co už jsem kdysi kreslila
  5. nakreslím něco, co už jsem kdysi kreslila rukou v počítači
  6. nakreslím něco na nestandardní formát
  7. nakreslím něco za použití alespoň 30ti výtvarných potřeb
  8.  nakreslím obrázek někoho(pro někoho) a pošlu mu ho poštou (bez upozornění, jako překvapení)
  9. nakreslím něco, co už nakreslil někdo jiný (svým vlastním stylem)
  10. nakreslím něco dekadentního

v případě že by vás toto zaujalo. Můžete se přidat a taky si dát těchto deset týdnů.  V případě že tak uděláte, budu ráda za případný odkaz na to co jste vytvořili neb ráda očumuji cizí tvorbu.




čtvrtek 7. ledna 2016

Co nás zdržuje od posunu ve výtvarné tvorbě

Mám takový dojem, že dnes si říká umělec(mně nevyjímaje)... tedy umělec ne, to zní moc namyšleně. Přijatelnější je anglické Artist, to zní odlehčeně a cool. (O nadužívání angličtiny jsem se už zmínila tady tady)
Tak jo mám takový dojem, že dnes si říká artist  každý kdo udrží v ruce tužku, nebo napsal pár povídek, co vyvěsil na blogu.
Ti vytrvalejší pak zvládli výstavu nebo knihu. A je to super.

Deleší dobou si projíždím obrázky skupiny lidí, které bych nazvala "pozačátečníci" už to nejsou ti patlalové, co neví kam s čárou, ale jejich tvorba se nikam moc dopředu nehýbe a špička všeho to také není. V tvorbě těchto lidí jsem si všimla několika společných znaků.

Hlavně malé
Většina pozačátečníků volí malinkaté formáty. Nemusí jít zrovna o pidi ACEO (6,4×8,9cm), které je samo osobě specifické, ale běda jak po nich chcete něco většího než je A5. Pokud jde o vele dílo jejich života, možná si troufnou i na A4.

Výtvarné potřeby jsou základ
Spousta z nich věří že to co umí, je díky jejich pastelkám/ vodovkám/ já nevím čemu ještě za X000,- korun, popřípadě. Jejich obrázky jsou hnusné, protože tohle špičkové vybavení nemají. Faktem bohužel zůstává, že když máte dobrou techniku, stačí IKEIní tužka.¨

Více je vždy více
V obrázku můžete napočítat i 10 použitých různých technik. Není důležité, že už je tam pastelka, tuž, gelovka, voskovka, lihovka, vodovka... Když tam neplácnu ještě temperu, nebude to ono. Experimentování z technikou je fajn, ale proč nezkusit ještě jiný experiment. Zvládnete celý obrázek jen jednou technikou?

Bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila
Jednu dobu byl trend, kdy někteří schopní umělci přidávali svým obrázkům šmrnc bílou gelovkou v některých detailech. Mám dojem že kvůli této vymoženosti, se někteří pozačátečníci zasekli u stínování. Proč to stínovat, když to pak můžu vyšrafovat bílou gelovkou? Pár čárek je jistě fajn, ale je to opravdu vždy nutné?

Nejdřív lineart
A máme tu další anglické slovíčko. Lineart je rozhodně oblíbený hlavně pro to, že český ekvivalent "Obrys" zní neprofesionálně a evokuje dny mateřské školy a omalovánky.

Je to můj styl¨
Tohle jde ruku v ruce s tím předchozím. To že si uděláte lineart, ten vybarvíte a nakonec dodáte čáry bílou gelovkou není váš styl. To je technika. Styl je jakási osobitost kresby vaší ruky, podle které je poznat, že je obrázek od vás ať je kreslený jakoukoliv technikou.


Tento článek jsem napsala asi před dvěma lety a nyní bych k tomu nejspíš přistoupila jinak a více tolerantně, každopádně na těch myšlenkách něco je a třeba se to bude někomu z vás hodit.




úterý 5. ledna 2016

PF 2016


Přeje Hana Slaya Belšíková

O chlapech, co nic neví a vlacíh, které nikam nejedou.

Tak nějak jsem najednou stála na Hlavním nádraží ve městě Brně. Odněkud jsem přijela. Nemám ponětí odkud, ale pravděpodobně to bylo vlakem. Toto místo mělo být mým přestupním uzlem. Z nějakého důvodu jsem se potřebovala dostat do Kyjova a to ještě onoho dne. Plán byl jasný. nasednu na vlak - před tím si teda cvaknu svou dlouhou univerzální IDS-JMK jízdenku na políčku odpovídajícím zónám přes které vlak projede.

Došla jsem tedy k vlaku v jedněch dveřích stál nějaký pán v uniformě výpravčího s tou jejich suprovou plácačkou na vypravování vlaků a před ním stála fronta lidí, ti kupovali lístky a nebo se ptali na informace. Já jsem potřebovala znát taky jednu. Kolik je to zón do Kyjova. Na okně vedle něj byla nalepené mapa Jihomoravského kraje kde zóny integrovaného systému byly barevně vyznačeny. Od mapy mně  však dělila neprostupná fronta lidí. Zkusila jsem jí proniknout. Dav byl jako neživá neprostupná skála. Nikdo ani nezareagoval na prosbu a uvolnění místa, k mapě jsem se nedostala. Nezbylo mi než si poradit jinak.

Kolem mého vlaku prošel další pán od drah. Rychle jsem ho zastavila a zeptala se, zda má ponětí kolik by to do Kyjova mohlo být zón. ten jen zavrtěl hlavou a dál si pokračoval ve své cestě.  Dál má cesta  za informací směřovala do informačního centra. Tam mi to snad řeknou.

 Borec za překážkou akorát svým pohledem naznačil něco jako: "A já to mám jako vědět?". A oznámil mi, že absolutně nemá ponětí, ale že to zjistí a ať přijdu za dva dny. To už to snad bude vědět. Můj vlak však brzy odjížděl a tahle varianta nepřipadla v úvahu. Vrátila jsem se tedy k vlaku. Dav lidí už tam nestál a tak jsem se vítězoslavně vydala k mapě. Zbytečně. Byla to mapa republiky české náhodně vybarvena barvami a na ní byly tři tečky: Praha, Brno a Ostrava. 

S povzdechem jsem se zadívala na vlak a v duchu se rozhodovala zda mám jízdenku náhodně označit nebo jet bez ní a případně si ve vlaku koupit jízdenku klasickou. Najednou se odněkud vynořil další muž. Byl vysoký s širokými rameny. Byl to voják. Řekl že vypadám zoufale a zda mi může nějak pomoct. Já mu sdělila svůj problém s cvaknutím jízdenky. Voják se zatvářil  lehce nechápavě, jako bych chtěla něco hodně nestandardního a zeptal se zda jsem byla na informacích. No jasně že byla. Další jeho otázka směřovala směrem, proč to vlastně potřebuji vědět?  Když jsem mu odpověděla, že nechci platit pokutu, tak odešel s výrazem, ze kterého jsem nedokázala vyčíst zda byl obdivný, nebo těžce ne nechápavý.

Vlak už odjížděl a já jsem se rozhodla nasednout i bez platného jízdního dokladu. Vlak se pomalu rozjel a kousíček za Hlavním nádražím začal pan průvodčí cvakat jízdenky. Nikam nespěchal a rozprávěl s cestujícími. Kousek za mnou se ho někdo zeptal že zda vlak jede do Stanice XY a kdy tam tak zhruba bude. průvodčí pokrčil rameny:  ,,Já tu jen cvakám lístky, nic jiného, ale určitě se načekáte. V další stanici vlak doplní palivo. To zabere fůru času a kterým směrem se pak rozjede, to se uvidí pak."

To bylo znamení, že do toho dne do Kyjova už nejspíš nedostanu. Vyšla jsem po chodbičce ke dveřím a vyskočila z krokem jedoucího vlaku. Přede mnou se do dálky táhly koleje a já se po nich vydala. Neznámo kudy, neznámo kam, ale po vlastní ose. Bylo dost nepravděpodobné že někam dojdu, natož do Kyjova. Bylo to však jistější než se svobodně odevzdat do rukou podivného drážního systému.

najednou z vlaku vyskočil nějaký muž a zavolal na mně: ,,Počkejte, jdu s vámi."

A teď vážně

Říká se že sny jsou odrazem našeho podvědomí. No nevím co o mně vypovídá fůra chlapů a žádný z nich nic neví.