Tri-tenis

Dnešní neděli, jako každou neděli jsem měla jediný plán a to po obědě si v klidu sednout k televizi, zapnout sportovní program a kochat se čtyřicítkou pěkných borců jak létají vzduchem na lyžích. Jenže ani tohle se občas nezdaří. O půl třetí jsem zapla první program Eurosportu, což je jediná z padesáti stanic co tady mám, která tenhle superúžasný sport vysílá. Hold jak nemáme z každého závodu díky Jandovi zlato, už to není dost kůl. To tam raději pustí bandu šampónků v barevných podkolenkách tupě běhajících za míčem, které sice nikdo nezná a nikdy o nich nic neslyšel, ale narozdíl od skoků to kůl je a kůlů je tam hned dvakrát jedenáct.
Ale abych neodběhla od původního tématu...v půl třetí měli začít skoky na lyžích, jenže to se nekonalo a v tuto dobu běžel tenis, který měl skončit už před dvěma hodinama.
Tenis, to je takový mnou absolutně nepochopený sport. Jak někdo může několik hodin poskakovat na místě s raketou a prát to s ní ještě navíc všemi silami do míčku? Zkoušela jsem to hrát jednou... po třech odpáleních jsem měla dost. Navíc ty pravidla... jak je možné že zápas mezi dvěma hráči trvá pět hodin? A ještě při tom na obrazovce dole naskakují nějaká čísílka, která na sebeabsolutně nemají žádnou logickou ani matematickou návaznost. A ty prý nějak souvisí s tím, jestli zápas už skončí nebo ještě ne.
Další superzajímavou věcí na tenise je to naprosté ticho při zápase, které ruší jenom hlasité hekání hráčů, které také netuším jaký má účel (snad zastrašení protivníka?). Ale jak to někdo pokazí, Najednou zjistíte, že je zde hrozná spousta fanoušků.
Hra dvou hráčů pět hodin mi přijde trošku jako plýtvání časem a tak jsem přišla na geniální alternativu, této hry, kde se do hry zapojí mnohem víc hráčů, a dlouhodobě se tak sníží hrací čas a hlavně vysílací čas tenisu.
má vize je asi takováto:

TRI-TENIS:
Hrají tři hráči přes tři sítě, všichni proti všem. Sítě se natáhnou tak aby tvořili trojúhelník, a za každou síť se postaví jeden hráč. Vzhledem k tomu, že v trojúhelníku je volné místo, do kterého, kdyby spadl míček, nikomu by se ho nechtělo jít sbírat. Doprostřed tohoto trojúhelníku se postaví čtvrtý hráč, kterému se ostatní hráči budou snažit naprat míček plnou rychlostí do hlavy. Ale aby tento chudák nebyl ponechán na pospas má možnost uhýbat, a také dostane do ruky raketu (nebo baseballovou pálku) aby míčky mohl odpalovat zpět na protihráče a vyřadit je tak ze hry.

Zranění hráči opouští pole a na jejich místa jdou ti, co je sejmuli. na volné místa pak další hráči. Takhle se v jednom zápase může utkat třeba čtyřicet hráčů.
A kdo vyhraje ? ten, kdo zůstane jako poslední.

Ještě to chce provést zkušební kolo a vychytat všechny mouchy aby to mohlo na olympiádu. takže hledám čtyři a více sadomasochystů nejlépe z jihomorvského kraje. Můžete se hlásit do komentářů.

No na závěr jsem se skoků dočkala (hodinu a půl zpožděním -tu půlhodnu trvalo vyhlašování vítěze tenisu a různý proslovy) i když už jsem předem věděla jak to dopadne, ale co už. Pěkně se na to dívá tak vždycky.

lednová depka a cave-ART

dneska toho moc nenapíšu. Nějak na mně po novém roce padly depresivní nálady které završila čtyřka z matematiky. Tož jsem se dala do kreslení...

první obrázek je hrozně starý, kreslený v jedné velmi poučné hodině dějepisu ...teďka jsem našla rozkreslenou skicu, kdysi měl mít nějakou pointu, ale tu jsem absolutně zapoměla tak jsem tam jen duchapřítomně dokreslila pár stalagtitů a dva kusy netopýrů, ať vidíte co za úchylnosti vyrábím místo vzdělávání se.

a tohle je taká rychločmáranice na Áčtyřku... a kdo uhodne co je to za místo má u mně malé bezvýznamné plus, ale to nikdo neuhodne neb jsem si ho upravila na této kresbě ku obrazu svému.

mokro nebo sucho ?

Dneska budu stručná, protože dlouhý příspěvky se nikomu číst nechce a protože to tu stejně nikdo nečte tak si můžu psát, co chci.

Tož jsem zase jednou po dlouhé době byla v jeskyni (neřeknu v jaký protože je to hrozně tajný). Už jsem potřebovala trošku akční víkend. Sice si nevybavuju, co jsem dělala víkendy předešlé, ale asi nic protože si to, jak jsem již psala, nevybavuju.
No, ale co vám řeknu o jeskyni... prý se už vrátilo období mokra; aby jste mi rozuměli letošní podzim byl jedním z nejsušších za posledních móóóc [------------------] roků. No, a to se projevilo i v podzemí kde, jste se projednou místo vodou mohli brodit jenom blatem, větším blatem, ještě větším blatem, a nebo menší vodou.
Každopádně bylo sucho a už prý není. "Prý" píšu proto, že se mi to tam jevilo stejně vlhké jako vždycky.
Jako vždycky jsem vylezla ven pořádně špinavá (v měřítku od jedničky do desítky to tentokrát byla sedmička = takové střední až větší blato)
Nevím čím to je, ale vždycky si po opuštění jeskyně připadám jako největší prase ze všech zúčastněných a blato si kolikrát z vlasů vymývám další tři dny. Že by to bylo nedostatkem zkušeností, mi nepřijde, protože se mně tento pocit drží, i když jdu do jeskyně z nejeskyňářema.
Když jsme tentokrát vylezli, hustě sněžilo a sníh byl všude, tak o něj má aspoň [relativně] umyté gumáky. (a pak se mi někteří snaží nakecat, že ve žlebu sníh není).
Na závěr:

1.  Jako vždy jsem si začínala myslet, že tuto jeskyň začínám znát, jako vždy jsem se mýlila a kolikrát nevěděla, kde jsem. 
2. Jako vždy mi přišlo hrozně barbarský chodit přes ty úžasný sintry a jako vždy jsem přes ně, jako barbar chodila.
3. Jako vždy jsem si slíbila, že od tama neodnesu nic jako suvenýr a jako vždy jsem si dotahla domů (tentokrát jen) hromádku kamení (ne, nervu krápníky, já se spokojím z kdejakým pofidernim kusem vápence - a to je na tom to smutný)
   

Led

Tak, dnes jsem poprvé v této sezóně našla trochu času a šla si zabruslit. Už zezačátku to bylo dramatické, protože jsem své rok nepoužívané brusle musela nejdřív najít a tak jsem ráno (5 minut před odchodem do školy) začala vymýšlet hrůzostrašný plán jak je dostanu s té nejvyšší poličky nejzaházenější skříně. To se mi povedlo, i když jsem se na vratké židli málem zabila a téměř na sebe shodila veškerý obsah zmíněné poličky. Tahnout brusle do školy bylo nic moc, ale nakonec jsem to přežila.
Po vyučování jsem začala řešit dilema jestli se mám jít podívat kdy na stadijoně začínají a nebo si jít rozměnit na drobné do Tesca abych mohla něco dát do skříňky. Každopádně více štěstí než rozumu. Peníze jsem si rozměnila, a když jsem došla ke [stadyjónu]bylo 5 minut před otvíráním.
Jako každý rok, i letos jsem si vybrala kluziště z nejhorším ledem v celém Brně a jako každý rok jsem letos opět prohlásila že už tam nikdy nepůjdu. Na měkkém ledě plavaly kaluže vody i když to bude možná tím jarním počasím co tu máme teď uprostřed ledna... No a hned jsem si v té jedné kaluži musela smočit zadek, protože mi to na tom měkkém ledě prostě podjelo. Jinak tam zrovna přišla banda příslušníků nárosdnostní menšiny tmavší pleti. Byly to převážně malé děti a mezi tím pár puberťaček. Ti naneštěstí moc nerespektovali směr jízdy, pletli se všude a vzhledem k tomu že očividně stáli na bruslích poprvé, bylo to celkem na obtíž. (když jede někdo přede mnou, předjedu ho ... když jede někdo proti mně nevím ze který strany ho mám objet tak abych jeho [sebe] nezabila.
A jak to zhodnotím na závěr?

Led byl příšerný, lidi byly příšerní, z bruslí mám stejně jako loni puchýře, ale jsem v eufórii a nadšená... Už se nemůžu dočkat až nám zamrzne Prýgl.