Krabičky a Kyblíčky, Bio, Eko, KFC

Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem fastfoodů. Nejde až tak o jejich myšlenku, funkci nebo něco jiného jako o přesvědčení, které má spousta lidí. Znáte ty kecy: Globalizace, Vydírání brigádníků, Nezdravé jídlo podivného původu... Určitě vymyslíte další slova.

Ať už je to s vyšším přesvědčením jakkoliv, musím přiznat jednu věc. Většinou je fajn dostat do ruky do 5ti minut teplé jídlo po vyhladovění při úmorném pobíhání po městě. A výběr je obrovský - smažené kuře, smažený řízek, smažený hambáč, smažená ryba, smažené nudle, smažený květák, smažené brambory v podobě kuliček, plátků, koleček, mřížek, hranolků či jiných tvarů které z nich lze vyrobit a usmažit. Ten, komu smažené věci nejedou, nebo si chce před druhými připadat dobře a důležitě, že tepny-ucpávající mastnotě odolá nabídnou salátek s obdobně tučným drsingem, ale je v tom zeleninka a to se počítá.

Teď si z toho dělám trochu srandu, je totiž fakt, že v poslední době (alespoň u nás v Brně) vzniká spousta zdravých, alternativních vege-vega-bio-eko-raw rychlostravovacíh zařízení, ale o těch někdy jindy.

Když už mi při zařizování některých věcích v centru města vyhládne a je to se mnou tak špatné že jsem ochotna dát nemalou částku za rychlé jídlo, Volím smažené kuře. Fascinuje mně na něm hned několik věcí.

Kuře s Ká Efka vypadá vždy jinak. Pokaždé je jinak velké, má jiný tvar, jinou barvu, jinou chuť, je na něm jiné množství strouhanky a je jinak obalené. Takže i přesto, že se jedná o obyčejný obalený kus kuřecí kozy, na které se nedá nic moc zkazit, vždy je pro mně otázkou co dostanu tentokrát.
To hlavní je, že vše dostanu úhledně zabalené do PAPÍROVÉ krabičky s hranolkama v PAPÍROVÉM obalu a k tomu jeden celý PAPÍROVÝ ubrousek. No a aby se moc nezakydal tác tak to vše leží na PAPÍRU s nabídkou skvělé novinky v podobě kuřete obalené do nového tvaru s novou přílohou a novým superjménem.

Celá tahle papírová věc dbá ve velkém na ekologii a životní prostředí, dokonce je na papírových obalech napsáno něco ve stylu "Třiďte odpad, věnujte zvýšenou pozornost tomu aby tento papírový obal přišel do správného kontejneru"

Tenhle nápis se mi vždycky líbil, a moc jsem nad ním nepřemýšlela. Přemýšlet nad tím jsem zkusila nedávno a napadla mně k tomu tahle věc

Nejspíš jsem malý znalec fast foodů, ale nepamatuji si, že bych někdy viděla v KFC kontejner na papír. A tak tyhle papírové skvosty končí tam kde vše ostatní - v koši se zbytky a plastikovými brčky, obaly a jinými věcmi. *podívá se na paní která bere ze stolku tácek a vyklápí jeho obsah do modrého pytle*

Island, Kotlík

Přidávám trochu reklamy naší úžasné cestě :)

Slayina sbírka offroadů

Né, neruším blog, dlouho jsem nic nepsala z tohoto důvodu:

   Nebylo o čem psát, když bylo o čem psát, nebyl čas, když byl čas, tak se mi nechtělo, když se mi chtělo, tak jsem vše zapomněla a opět nebylo o čem psát.

Je to jen nějakých 14 dnů, co jsem se vrátila z úžasného letního dobrodružství – měsíční cesty po Islandě stopem. Island je úžasná země co má rozhodně, co nabídnout.

 Mně hned po příjezdu fascinovala jejich auta a tak jsem se s nimi začala fotit, no a jak jsme jeli dál a dál, auta se začínala zvětšovat a zvětšovat. Cokoliv co jsem před tím viděla v ČR, se může jít zahrabat. Jeden borec, co nás kamsi vezl, nám dokonce říkal, že podobnou obludu má doma a začal vysvětlovat, jak se to vlastně správně na ledovci řídí.

I když chystám nějaký delší text, téhle cestě věnovaný, prozatím vám posílám jen jako takovou ochutnávku svou „sbírku Islandských offroadů“ (pro srovnání měřím 165cm) klepnutím na obrázek jej zvětšíte a spustíte prohlížeč fotek

Kterak čelovky zkazily táborovou hru

V posledních letech jde vývoj světelné techniky strašně dopředu a tak není problém si v internetové aukci za pár korun pořídit pidibaterečku, co s přehledem nahradí denní světlo. No a na ty lepší se možná za pár let začne vydávat i zbrojní průkaz.

 Každé léto jezdím na tábory dělat zábavu dětem a moje úžasná čelovka Mionka, musela jet se mnou. Celou dobu jsem se těšila, až ji pořádně využiju a její chvíle přišla v den, kdy jsme pro děti chystali jednu starou noční bojovku.

 V této bojovce byli děti v noci odvedeny do lesa a museli se nepozorovaně proplížit do tábora. Vedoucí pak chodili po okolí s baterkami a snažili se děti odhalit, tedy posvítit na ně baterkou a říct jejich jména. Takto chycené dítě se muselo vrátit na svou výchozí pozici a zkusit to znovu.

 Tato zajímavá a dobrodružná hra se u nás už dlouho nehrála, ale vždy byla velmi úspěšná a oblíbená.  To, s čím nikdo nepočítal, byly naše supervýkonné moderní čelovky. Tato světla z jednoho místa s přehledem nasvítila celou obrovskou louku a s tím i deset dětí volně rozptýlených po okolí, které by staré žárovičky jen těžko hledali. S našimi světly prostě děti moc šancí neměli a do tábora se tak dostal jen jeden chlapec, co to vzal přes kraví ohradu. Každopádně i přes tento technický podraz si to děti bezesporu velmi užili… a my v podstatě taky.

HSP

na začátek sem dám pár odkazů ke "článku":

ZDE, se můžete dočíst o mé nové čelovce jejímuž autorovi děkuju také za super fotky  TADY

Už jsem dlouho nenapsala nic ve stylu špatného Amerického filmu, takže v tomhle příběhu najdete romantickou, akční i smutnou část.

Tak tedy, milý deníčku,

Minulý týden jsem dostala novou naprosto úžasnou čelovku. Je to nová verze Mionky, je červená a naprosto boží. No a samozřejmě jsem ji musela vyzkoušet. Generálka proběhla při bádací akce na kamenném ponoru, jenže v něm bylo víc vody než bychom si přáli a tak jsem si čelovku moc (dlouho) neužila.

Tento týden jsem zatoužila posvítit si na Suchdolské Mystérium (propast) a tak jsme si s mým milým udělali romantický výlet do neúžasnější jeskyně na světě, Horního Suchdolského ponoru. Tenhle výlet se ale hned za první plazivou ukázal jako celkem hloupý nápad. Jarní tání udělalo své a tak v ponoru bylo více vody než by se nám líbilo. Pár set metrů nepříjemných plazivek najednou oživil ještě potůček a občasné jezírko. Obvyklé nadávání na kameny tlačící do kolen a krápníky zabodané v zádech tedy nahradilo nadávání na vodu v gumákách a dalších místech (nevybavuju si, kdy jsem naposledy byla takhle sprostá a vlhká). 

Dolezli jsme do mystéria. Zajímavé je, že zde potok netvoří vodopád, ale intenzivní déšť, před kterým není úniku a tak můj supersameček zoufale běhal s foťákem po mystériu, snažíc se najít něco, pod co by se schoval.

Cesta zpět nebyla až tak horká. Víc mokří jsme už prostě být nemohli (teda až na nevodotěsný foťák v nevodotěsném obalu, opravdu by mně zajímalo, jak se mu povedlo ho dostat suchý ven.)

No a na závěr jsem vytáhla ven jednu žábu, co seděla pod skruží, ale stejně tam nejspíš skočí zas. (nemá někdo ponětí, jak je možné, že žába dokáže přežít cestu potmě celým ponorem, završenou dvacetimetrovým volným pádem?)

Tak, co, našli jste všechny tři části? :)

Barbie, Ken a Defender

V jedné delší chvíli, která by se dala nazvat "uměleckou krizí", jsem sepsala tohle krátké vypravování o tom, kterak v současné době outdoor (ať už to je co chce) strašně moderní.

Zrovna jsme se vrátili z výletu do kempu, sedíme na karimatkách před stanem a večeříme. Najednou do kempu přijede další auto. Je to zelený Defender z Belgie. Čekáme, že z něj vyleze nějaký omšelý zarostlý dobrodruh avšak, nestačíme se divit. Místo dobrodruha z auta vystupuje nagelovaný frajírek v žabkách s nějakou blondýnou, která táhne velkou růžovou tašku.

Tahle dvojice se rozhodne postavit si stan vedle nás. Jejich stan je velmi pofiderní, chlapec se ho snaží postavit a děvče ho jen sleduje a nejspíš radí co a jak. Bohužel, stan nechce stát. Po nějaké době ukotvování stanu s již navlečenými tyčemi zvolí trochu jinou taktiku. Nejdřív přikolíkuje plachtu, pak tam začne navlékat tyče. Následně je všelijak ohýbá, polohuje a posouvá kolíky. Po více než půl hodině stan konečně stojí. Po chvíli ho však zase rozeberou a přesunou se o pár metrů vedle. Složité stavění začíná znovu.

Mezi tím, co chlapec opět zahájil složitý proces stavění stanu, si děvče z Deffenderu přinese nafukovací matraci a začne ji nafukovat. Trvá jí to snad hodinu. My se jim jen tiše smějeme. A jak to s nimi dopadlo? Nakonec přespali v autě.

Jištěné cesty na Triglav – a bude to hustý

Volby dopadly tak, jak dopadly a protože nevolit znamená dát hlas většímu zlu, musím se rozhodnout, jestli se víc cítím jako mladý, cool student s modrou knihou, nebo starý, necool vožrala taky s knihou.

No, dávám slibovaný článek o jištěných cestách na Triglav. Chtěla jsem co nejvíce zestručnit, ale moc se mi to nepodařilo 

+ opět připomínám že klikntím na obrázek spustíte prohlížeč všech obrázků článku ;)

Jsme hustí

Triglav je strašně hustej kopec v hustých Julských Alpách. Měří hustých 2864 metrů nad hustým mořem, takže je hustě vysoký a tvoří ho méně hustý, ale hustě zvětralý vápenec.

Z předchozího popisu můžete logicky vyvodit, že tenhle výlet byl hustý, a tudíž jsme hustí i my.

Ráno nebylo hustý

Vstávali jsme ve čtyři ráno, protože náš geniální plán spočíval v tom, ráno vyrazit a večer se vrátit, tedy vylézt a slézt za jeden den. No dobře, nasnídali jsme se a nasedli do auta. Projeli kolem vodopádu, za jehož vidění kupodivu nechtěli zaplatit a v 25% stoupání dosáhli husté spotřeby 40l/100km

Luknjo - výstup na Sněžku

Když jsme dojeli na parkoviště, spáchali jsme druhou snídani a vyrazili na cestu. Bylo šero, a prvním plánem bylo vystoupat od Aljažev domu (1015 m) do sedla Luknjo (1758 m).
Převýšení bylo jakopři výstupu na Sněžku a terén ža na závěrečnou pasáž taky jako Sněžka. Ve strmém stoupání nás předbíhá rodina s hyperaktivními dětmi, ty jsme všaknásledně taky předehnali, malá holčička se rozbrečela, že jí bolí nohy. Zjišťujeme, že to jsou Češi a chtějí taky na Triglav. 

Poslední pasáž stoupání jde ztuha, vede tam suťové pole bez jednoznačné správné stezky a postupujeme stylem metr nahoru a dva dolů. Když vylezeme do sedla, rodinka s dětmi se vydá jinam a my oblékáme sedáky a nasazujeme helmy.

Hustej mrak

Nutno podotknout, že se ráno na špičku Triglavu napíchnul hustej mrak, a byl to mrak tak hustej, že občas nebylo vidět na metr. Mimo jiné proto zde můžete vidět ty úžasné a dramatické fotky :)

150metrů za hodinu

Tak jsme se vydali na ferratu, údajně Déčkovou a vzhůru nahoru (to zní blbě…)…a prvních pár metrů tam opravdu ferrata byla, ale netrvalo dlouho a skončila. Čekal nás dlouhý horolezecký úsek na strmé stěně bez jakýchkoliv náznaků jištění (tak horký to ve skutečnosti nebylo, stěna měla nějaký sklon a všude spousta stupů,chytů…) Během následující hodiny jsme urazili úžasných 150metrů vzdušnou čarou.

Liduprázdno

Nevím, jestli jsme vyrazili pozdě nebo jsme byli jediní magoři, co si vybrali tuhle trasu, ale celou cestu až pod hlavní vrchol nás akorát předběhl jeden osamělý Slovák a v protisměru nás minula malá skupinka Němců. Jinak nic.

Hustá severní stěna

Po nějaké době jsme takhle dolezli až na hřeben, mohli přehlédnout přes okraj a pokochat se severní stěnou hory shora a byla, jak jsme předpokládali do jisté míry děsivá. Má 1200metrů a je to prostě stěna (obrázekv levo)…

Vápencová plošina

Když jsme vylezli ještě výš, rozprostřela se před námi nádherná vápencová plošina. Je to velmi pusté místo. Nikde ani živáčka, jen skála, suť, silný vítr a občas led, co tu zbyl ze zimy. Zdejší vápenec má zajímavý charakter a je velmi hrubý. Každý kámen má tisíce ostrých hranek a jeho barva by se dala přirovnat ke karamelu. A mezi tím vším se občas v cestě objeví propast, protože ty k vápenci prostě patří.

Závěrečný vrchol

Tak jsme po téhle plošině došli až k úpatí hlavního vrcholku hory. Zde už lidi byli, protože došli z opačné strany. Řekli jsme si, že to zvládneme v pohodě, že to už musí být jen kousek a vydali se lezeckou pasáží nahoru. Zas taková pohoda a kousek to nebyl, a trochu jsem litovala, že jsme si nedali plánovaný vrcholový oběd už dole. Tak či tak jsem se nahoru nějak vyškrábala.

Kosi, bouda, němci s kytarou

Vrchol komentovat moc nebudu. Vysokohorští kosi kradli turistům jídlo. Stojí tam kovová bouda připomínající raketu, a co bylo zajímavé, zrovna tam vylezlo pár němců s kytarou, sedli před boudu a začali zpívat. Byla zima a tak vrcholové pivo zůstalo nedotčené.
...vzhůru dolů…

Sestup

Sestup nebyl už tak zajímavý jako výstup a cestou jsme potkali daleko víc lidí. Vtipný mi přišel chlap, co měl za sebou na karabině cvaknuté dítě a táhl ho nahoru. Pod vrcholkem jsme sundali sedáky a poklábosili z bandou Slováků, co nechtěli slivovici a na další cestě se stavili u Triglavski domu na záchod (teda aspoň já) a pak už to šlo ráz na ráz.
Plošina na východě od vrcholu je úplně jiná než ta na západě. Karamelový vápenec, ostré kameny a ledový vítr střídají škrapová pole, méně ostré kameny, závětří a sluníčko.

Dvě ferraty dolů

Cestou dolů jsme si mohli vybrat kterou ze dvou cest značených jako ferraty půjdeme (opět to jsou jen nejištěné exponované cesty). Obě jsme už prolezli předchozího dne a tak se rozhodujeme pro pohodlnější sestup přes Prag. Ohromná suťová pole pěkně brzdí kroky a do jisté míry možná i šetří kolena. Na konci nastal problém, opět šlo o exponovaný úsek a před námi byl zájezd rakouských důchodců, kteří s ním nejspíš měli problém a zdržovali.

Od karabiny k autu

Slezli jsme ze skály a vydali se zpět severním údolím (první fotka) k Aljažev domu, kde jsme parkovali.

Na začátku údolí je socha karabiny u které se všichni fotí a je snad na každém pohledě co si z Julskými Alpamimůžete koupit. Byli jsme moc rádi, že ji vidíme.

netopýr a dýně

trošku sem pokonila kompozici, tak ty dýně sou tam tak trochu nešťastně, jinak můj úplně první namalovaný netopýr

A5, kombinace tempery s pastelkou

Kterak jsou gumáky moderní

Omlouvám se, že nejsou nové příspěvky. Psát je rozhodě o čem, ale motivace z mé strany schází, tak bych se pochlubila dvěma postřehy/zážitky (říkejte tomu jak chcete) jak jinak než opět z Moravského krasu.

1.

Ve středu zas nebylo do čeho rejpout a tak proběhl další pokus o návštěvu speleomuzea ve Vilémovicích. Jako vždycky když je nějaká iniciativa se tam podívat, nikdo povolaný poblíž není a zmíněná telefonní čísla nefungují. Tak, že aspoň z recese spácháme výlet k Macoše. Je léto a tak všude bylo dost lidí a stánků s netopýrama. Po pětiminutovém zírání do propasti mně zajímal obsah místního obchůdku s kamením.

Obchůdek to byl skromný. Pár ametystů, achátků a zkamenělin z Maroka. Hledala sem tam naporcované krápníky na tenoučké plátky tak, jak to je u Skalního mlýnu. Ty tam nebyly, akorát pár pidikrápníčků za dvě stovky kus. Prodavačka byla velmi milá a povídala nám historii každého kamene v obchodě

.

Prodavačka: No, to sou krápníčky tady z okolí.

Já: hmmm, a z jaké jeskyně jsou?

Prodavačka: No, tady z okolí, jako né přímo z Punkvy, ale z Amatérských jeskynní.

Z obchůdku jsem odcházela s úsměvem na tváři. Odnést si z některých míst byť jen bláto na gumákách hold silně naruší celý ekosystém daného místa.

---

2.

Další příběh je z dneška. Píše se 1. září a je sobota, všichni chlastají a oslavují kdovíco, děti mají poslední den prázdnin a tak čekám plný kras rodičů s dětmi na výletě, jenže prší a nikde nikdo, výlety se už asi nenosí. Tedy, když naše expedice vylezla z jeskyně Řečiště, bylo ze žlebu slyšet dětské volání

„hele, tunel! Jdeme se tam podívat!“  Kterak jediní návštěvníci žlebu (maminka a 2 děti) spatřili vchod do jeskyně Amatérské, když však uviděli bandu špinavců v kombinézách a s helmami, Amatérka je přestala bavit a rychle odešli.

Teť tu ale nechci rozebírat, to nakolik je jeskyňář hrůzu nahánějící a odpudivé stvoření. Pointa je v tom, že při praní toho svého overalu jsem byla velmi šikovná a jaksi se mi podařilo hodit svou botu do Punkvy a proti té goretex nic nezmůže. Já jsem vždycky preferovala pohodlí před stylem a tak jsem rozhodla, že pojedu domů v gumákách.

Všude se píše kdoví, jak gumáky nejsou moderní, ale já jsem si chvílemi připadala hloupě, možná za to mohl fakt že gumáky opravdu nejsou městská obuv, možná fakt že město bylo plno ožralů co se hloupě koukají na úplně všechno. Kdo ví?

Rakov Škocjan

Podotýkám tady nahoře protože si toho líp všimnete: Kliknutím na fotku ji zvětšíte a spustíte prohlížeč fotek z tohoto textu.

Tak jsem se právě vrátila ze Slovinska, chtěla jsem původně napsat nějaký komplexní přehled, ale ve finále jsem z toho upustila a chtěla bych zvlášť a předně napsat něco o části Slovinska, o které se moc nemluví, nepíše a neví i přes to, že se tu údajně natáčel Vinnetou.

Někde severně ve Slovinském krase vyvěrá potok Rak, aby se pak mohl za nějakých 2,5km opět propadnout pod zem, tvoří tak zajímavou soutěsku Rakov Škocjan.

Jak to začalo: Bylo to loni a Rajbase, šla jsem jen nahlédnout do jednoho z promítacích sálů a zrovna tam byla fotka skalního okna, která mně naprosto uchvátila, Prý to bylo někde ve Slovinském krase, víc sem o tom nevěděla, ale i tak jsem se rozhodla, že to musím vidět. Po složitém gůglení sem pak našla podobnou fotku a že je to prý Rakov Škocjan. Nic moc víc jsem o tom nenašla a tak do posledního okamžiku nikdo nevěděl, kam se vlastně jede.

Samotná soutěska je dlouhá nějakých 2,5km takže je to taková pohodová, fyzicky nenáročná procházka - pokud tedy nechcete prolézt každou díru, co potkáte po cestě.

U Vývěru byl skalní mostek a spousta oken a všemožných jiných děr. Nejspíš bylo zrovna velké sucho, protože Rak nebyl vidět. U vývěru dokonce bylo možné se dostat do zamřížované jeskyně tak, že se mříže obešly většinou snad zaplaveným níže položeným vchodem.

No a o dva a půl kilásku dál byl ponor, kde jsme však neviděli ani kapku vody, vlezli jsme tedy do obřích prostor ponoru, kam voda svou silou natahala veliké kmeny. V místě kde se prostora zmenšila a byla částečně zatarasená kmeny a botelem, co se tu zasekl jsme to otočili (né že by to dál nešlo, ale prostě se nám nechtělo, přece jen plazit se jeskyni v krátkých kalhotech a posledním čistém tričku je nic moc) Později, když jsme se pak dívali na ceduli místní naučné stezky na mapu jeskyně v tomto místě prý bývá sifon a dál už jenom se šnorchlem. Jak jsem však již zmínila, nikde ani kapka vody až na pár žalostě vyhlížejících vysychajících jezírek.

Tak to je taková zajímavost a doporučení na výlet, příště to bude o dobře zajištěných cestách na Triglav a o kterak se v Škocjanské jeskyni nesmí fotit.

O krase vysokohorském a tak

Dovolila bych si, jako obvykle, tak trochu odbočit od tématu v úvodním odstavci, takže rostou okurky a nic. Ta mimotématní úvaha spočívá v tom, že si ségra domů donesla novou baterku, že prý na leto. Je to jakýsi no-name, co do toho furt cpete drahé baterky a moc to nesvítí (proč si proboha v dnešní době ledkoidních vychytávek kupuje něco na bázi žárovkoidní?)

Tož je léto a nic se neděje. Všichni se rozjíždějí do našich, cizích, či jiných krajů, internetové blogy zaplavují články plné výmluv, proč nepřibývají nové články.

Já jsem protentokrát žádnou výmluvu nevymyslela a tak rovnou píšu: nechce se mi a kašlu na to.

Když zrovna nepromazávám nabídky všelijakých kurzů masáží penisu a pilulek na hubnutí co mi neúnavně chodí na e-mail, tak se také rozjíždím do různých krajů, a světe div se, není to jen šalinou do teska pro pivo a zpět

Kromě návštěvy Slováků a mé babičky (o kterých možná až jindy), se mi naskytlo navštívit hory v útrobách Rakouska, konkrétně vápencová poušť (mohu li to tak nazvat) Totes Gebirge.

Za epickou bych mohla považovat část, kdy sem se nějak moc nezajímala kam to vlastně jedu a moje úzkostlivá babička přišla s větou: „hlavně tam nespadni do žádné propasti“ a já na to že tam žádné propasti nejsou, ale vysokohorský kras je vysokohorský kras a propast, jak jsem pak zjistila je snad na každém kroku… no co už.

Na fotkách (nejsou moje) si můžete všimnout, že vápence jsou kolikrát pokryté sněhu. (k tomu se snad dá napsat jen: „heč, já se tu válím ve sněhu a vy se smažíte doma v třicetistupňových vedrech“) Přes sněhová pole vedla turistická značka -> no to je super. Teda až do doby než jsme objevili, že na okraji ledového příkrovu je díra do podzemí, ze které se nakonec vyklubala propast s obrovským jícnem, že skoro nebylo vidět na dno no a celý tento jícen byl před tím krytí asi 10-20cm silnou vrstvou sněhu, že mně celkem překvapilo, že se do ní nikdo nepropadl... Jak jsme najednou sněhová pole raděj obcházeli.

Myslím, že jde o hodně zajímavou oblast, fotogenická, geologicky zajímavá a turisticky atraktivní. Musela sem si zde rozšířit svou šutrologickou sbírku o kus červeného vápence a jakousi zkamenělou asi-šklebli, kterých tam bylo víc jak v moři (a to si furt říkám že to kamení už nemám kam dávat)

Co dál zmínit... nalezla sem tam do jakési díry, jenom pár metrů od vchodu. Co napsat... byla v ní zima odhadem tak 5°C. Horší byly ledové stěny, kterých se skoro nedalo dotýkat, ale neplánovala jsem lézt nějak hluboko, jen nakouknout, ale pěkná byla.

 

Na cestě zpět, jsme pak strávili chvíli v městečku vystaveném na skále, co se tyčila přímo od jezera Hallstattu. Na můj vkus moc lidí a moc horko, ale i to bylo pěkné.

Moc nevím jak svůj slovní průjem zakkončit, tak to vyhrála fotka zkamenělých škleblí nebo něčeho tak. Za všechny tyhle úžasné fotky musím poděkovat ZDE protože foťák momentálně nevlastním.

Suchdolská Ponor

Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.

Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela. Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet lidí co si přečte toto.

Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…

V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.

Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že?  Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem, povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.

Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)

Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy důvod k oslavě)

 Na vlasech mi chvíli před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky dalo dost napsat)

Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky (tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného LEDkoidního asi ještě neviděla)

Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.

Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce (s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>  což je ideální místo  pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.

Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.

Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem vyvodila hned 3 závěry. :)

• Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
• Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
• Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo

Vikent v Maďarsku

V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...

Ano, to T je tam schválně...

Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý, jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom, že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí. Prostě, kdo by tam nechtěl.

A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem, že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla, když né do Paříže.

Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.

Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“ Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.

Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C. Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.

Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky, předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.

Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici. Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000 Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.

Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?

Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.

V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film. 

Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.

Nexkurze do Pikovky

Původně jsem nechtěla psát o Speleofóru, ale následující akce byla natolik epická, že si jí nemůžu odpustit.

Speleofórum proběhlo tak nějak v klidu a nemám k němu co moc dodávat.

Epická byla však exkurze, která proběhla den následující. Přihlásili jsme se do jeskyně Piková dáma, kam jsem se už nějaký ten pátek chtěla mrknout. První zarážející fakta nastaly hned při potvrzování účasti. Jednak mi šíleným způsobem zkomolili jméno a jednak naši skupinu rozpůlili do dvou exkurzí. To byly však jen formalitky a tak jsme se druhý den ráno sešli na daném místě.

I přes to, že všude bylo napsáno něco ve smyslu: „max. 10 lidí na exkurzi, jinak vás zabijeme“ se nás tam sešlo asi 20. Tentokrát jsme přijeli s předstihem (deprimující fakt je, že na většinu akcí jezdíme pozdě, ale přesto tam nejsme nikdy poslední). A tak jsme tam stepovali a „mrzli“ 15minut… Pak jsme naznali že mrznout můžeme i v overalech.

A tak jsme mrzli v overalech… jak dlouho to nikdo neví, ale mohla to být tak hodina.

Ano, nikdo, kdo měl exkurzi vést, nepřišel. Všechny odpovědné a kompetentní osoby teť někde nejspíš vyspávali kocovinu a to, že jim tam dvacet jeskyňářů stepuje před jeskyní, nikdo neřešil.

Ale dvacet jeskyňářů je dvacet jeskyňářů, a když z protějšího domku vylezl borec na záchod, a viděl nás tam. Nejspíš mu přišlo divný, co tam děláme. Když zjistil, že se na naší exkurzi organizátoři vykašlali, bylo nám řečeno, ať počkáme ještě půl hoďky, že se převleče a teda nás tam vezme.

Celá exkurze byla poněkud zdlouhavá. Však když leze dvacet lidí po jednom po několika žebřících dlouhých, až pár desítek metrů vezme si to svůj čas.

Na dně jeskyně nastal mírný chaos. Všichni se rozprchli do různých konců jeskyně a nikdo se nějak nestaral, kdo chybí. Byli jsme v jeskyni Spirálce, odkud jsme měli jít plazivkama do Pikové dámy. Ale dvacet lidí je dvacet lidí a bylo by to plazivkama bylo nadlouho.

 A tudíž jsme se rozdělili na dvě půlky. Část se rozhodla vylézt z jedné jeskyně a pak vlézt do druhé z povrchu. No a pět z nás se rozhodlo pro plazivky. Stanuli jsme na relativně úzkém skalním balkónku mezi dvěma žebříky, odkud vedl i již zmíněný vchod do plazivek.

 

A tady nastal absolutní chaos, neb z plazivky začala vylézat další skupina exkurzantů, o dalších cca 13-ti členech a aby toho nebylo málo, dalších pár lidí navíc začalo slézat seshora dolů. Někdo chtěl nahoru, někdo dolů, někdo lezl seshora a někdo v protisměru zespoda, někdo nevěděl, kam chce, někdo chtěl do plazivky a někdo z plazivky zrovna vylézal. Problém byl v tom, odsud vedly pouze dva dlouhé žebříky, na kterých mohl být vždy jen jeden jeskyňář a tak brzo začalo být na balkónku těsno. Osobně absolutně netuším, kolik lidí se tu prostřídalo. A jak to nakonec dopadlo.

Rozhodla jsem se spolu s dalšími čtyřmi odvážlivci pro cestu plazivkou. Celkem jsem se těšila na mnohokrát zmiňovaný zdejší “polosifonek“, který byl ale bohužel suchý, což mne, ale ve finále ani tak nemrzelo. Jeskyní jsme prolezli a u jezírka, s lanovou “atrakcí“ známou jako “kyvadlo“ jsme se potkali s druhou půlkou (tedy tím co z ní zbylo neb jsme se nemohli dopočítat kolik členů vlezlo/ vylezlo/ nevylezlo/ chybí či přebývá.) Kyvadlo jsem překonala s drobným morálním kolapsem, ale jinak dobrý.

Když jsme vylezli, opět naše počty absolutně neodpovídali tomu, kolik nás do jeskyně vlezlo, ale to se dalo čekat. Už jsme to moc nezkoumali kdo, a proč chybí. Byli jsme rádi, že jsme venku.

Hodila bych i pár foteček, jenže foťák odešel již před vstupem do jeskyně, takže nic. Tak aspoň jeden šutrofilní autoportrét tu máte.

Němcova Kejv a v ní mrtvola

I když bych dnes měla přihodit nějaký aprílový vtípek, neudělám to. Jednak to neumím, jednak mně nic originálního nenapadá a jednak se mi hlavou honí úplně jiné věci.

Tak přihodím zas něco ze zážitků z podzemí úžasného Moravského krasu. Tento a předchozí víkend jsem měla tu čest Z jeskyní Němcovou číslo 2. Kdo tam byl, ví co to je. Kdo tam nebyl tak stručně: jde o ne moc dlouhý koridor, kde ze stopu visí krápníci, z nich další krápníci a z nich netopýři. Minulý víkend jsem tuto záležitost ukazovala bandě malých dětí (1. -4. Třída). Vylezli jak prasata ->maminky samozřejmě měli v přihlášce na akci napsáno, že se půjde do jeskyně a je tam blato (hádejte, kolik holčiček mělo na tuto akci nabalené bílé mikinky, bundičky, kalhoty, botky…) Prolezli všechny plazivky. Pootravovali místní netopýry. Rozsoudili své spory, kdo má silnější baterku tím, že nikdo z nich stejně nic nevidí a zanadávali si, že je ta jeskyně strašně krátká a chtějí ještě do další. Po další cestě žlebem pak museli prolézt snad úplně všechno a začali polemizovat o tom, jak by se dali překonat mříže a ocelové dveře od jeskyně Amatérské. A tak jsem jim musela vysvětlovat, že když chce běžně jeskyňář do podzemí, nemusí tam jít úplně vždy se zbraněmi hromadného ničení.

No a další zajímavý fakt co musíte vědět je, že v Němcově jeskyni č. 2, je mrtvola a je v plazivce a někdo jí tam dal už před objevením jeskyně:

Já:  „Ne, do té plazivky nepolezeš, budeš jak prase“

Dítě: „Ale co když tam je mrtvola?“

Já: „Není tam mrtvola, já jsem tam byla“

Dítě: „Nebyla, Já jsem tě viděl, že jsi celou dobu tady“

Já: „Byla sem tam už dřív“

Dítě: „A co když jí tam někdo dal mezi tím?“

Já: „Vždyť ty dveře tam byly zamčený, jak by se sem někdo s mrtvolou dostal?“

Dítě: „No tak tu byla, ještě než sem ty dveře dali.“

Z týhle akce jsem si odnesla bouli.(Bez helmy do jeskyně nelez) A dnes jsem se poněkud neplánovaně mohla do téhle jeskyně podívat znovu a přesvědčit se o tom zda tem ta mrtvola opravdu je (tentokrát v plné polní, s helmou aji overalem). Žádnou mrtvolu jsem tam neviděla. Jen pár kostí, vrápenců, pavouků a jednu houbu, která tam vyrostla z kdovíčeho.  Spáchalo se pár fotek a lezlo se ven, kde (i když 1. dubna) sněžilo.

Kromě této díry jsou Němcovy jeskyně ještě další dvě. Já jsem byla donucena (opravdu donucena) vlézt do Němcovy jeskyně číslo 3. V životě jsem v ní před tím nebyla. Vstupnímu portálu se doteď dařilo mně dokonale odrazovat. Je to jen takový plazivkojdní tunel tak sem si říkala, že tam stejně nic nebude. No, něco, co se tvářilo, že to kdysi byly krápníky tam bylo. Takže to zas takové nic nebylo, ale stejně až příště půjdu kolem, se mi tam opět asi chtít nebude.

Prodám Stalagmity, Stalagtity a Stalagnáty; PS: z CHKO

Všichni jste určitě někdy byli v jeskyni a chtěli jste si ulomit nějaký ten stalagmit a stalaktit a vystavit si ho do pokojíčku protože je prostě úžasný a nádherný a nádherný a úžasný. Jenže všude je alarm a cedule a zákazy že se na krápníky nesmí sahat, natož je lámat. V suvenýrech sice krápníky měli, ale naporcovaný a naplátkovaný jako chleba a navíc vyleštěný že by nikdo na první pohled nepoznal, o co jde.

A proto vám nabízím krápníky prvotřídní kvality po vytažení z jeskyně nijak nezměněné. Je možné si vybrat ze spousty druhů a lokalit.

Základní cena na 800Kč za Kilogram. Za lokaci Punkevní nebo Amatérská jeskyně je jednorázový příplatek 500Kč. Dále si účtuji 2Kč za každý metr žebříku, který je nutno pro získání krápníku zdolat. A 50Kč za každý metr jezírka, které je nutno přeplavat. Umytí a vyleštění krápníku není zahrnuto v ceně. A pozor, nyní akce. Při nákupu nad jednu tunu netopýr zdarma (vhodný jako dekorativní prvek moderního bytu)!

Kde to všechno: Tak jsem o víkendu byla na výletě v MK. Jakožto dohled na bandou dětí, které jsem měla za úkol zničit super náročnou tůrou. Což se mi sice povedlo, ale o tom až jindy. No a samozřejmě jsme došli k Macoše a všichni se vrhli na suvenýry, a pak jsme došli k Punkevkám a opět se všichni vrhli na suvenýry. Dali dohromady ty drobný, co ještě nestihli utratit za blbosti, a kupovali si kamení, co s Krasem nemá nic společného (znáte to… ametysty a tak). Jakože… krápníky se dali koupit také, ale za cenu, při které je výhodnější, zaplatit si prohlídku jeskyně, něco tam urvat a ještě zaplatit pokutu. A co víc, za tak úžasné kousky to nebyly.

Na druhou stranu pamatuju si sebe za mlada kdy jsme jeli v první třídě na školní výlet do krasu. Koupila jsem si jakýsi Růženín u skalního mlýnu a myslela kdovíjaký to není superdrahokam. Ale tam to skončilo. Kapesné 30Kč, je kapesné 30Kč ale jak jsme za něj tenkrát byli rádi. :)

Tak vidíte jak je svět zkorumpovaný. Někde dají ceduli "nesahat" a vedle si to můžete za úplatu hned odnést.

Pro rejpaly co mně nepochopili a ochranáře (tedy pro všechny kromě mně): ve skutečnosti pro vás žádný kamení odnikad tahat nebudu. Přecejen jsem na tenhle "byznys" slabé děvče

netopýření

Tož, když už chřipko-epidemio-logové vymysleli další geniální plán, jak si přijít na nějaké ty drobné a rozhodli se chřipkou nakazit tentokrát netopýry, aby ti mohli nakazit nás.

 tak tentokrát článek o zvířátkách. Únor je (byl) víceméně ve znamení těchto okřídlených myšiček.

Paleochiropterologie – je věda, která se zabývá kameny ve tvaru netopýrů. Nebo zkamenělými netopýry? Osobně nevím, kdo tenhle termín vymyslel, já jsem si ho přečetla na plakátku, každopádně je to dost brutální sovo (zkuste to říct 5× dokola rychle nahlas). Proč to sem píšu? Povedlo se mi v Brně navštívit výstavu, která je podle mě velmi vydařená. Jmenuje se „Messel on tour“ a má to tam být do 7. 4. Jsou tam vystaveny fosílie nejrůznějších, (?druhohorních?)příšer. Jsou tam různí prakrokodýli, pražáby, praželvy, praryby, praptáci, pratapíři a mimoto i pranetopýři. Moc jich tam neměli, ale i tak byli roztomilí (pokud se dá o hromádce kostí a kamení říct, že je roztomilá ale podle emocionálního stavu, který ve mně vyvolává hromada kamení co mám na poličce asi jo). Prostě malá chlupatá lítací věc s velkýma ušima nalepená na plastovou destičku, nasvícená a doplněná děsivými zvuky a někdy i odborným popisem, který jsem tam ale nemohla najít přeložený do jazyka českého. A i kdyby vás pranetopýři moc nebrali, tak tam byla i spousta jiných pěkných věcí, které stojí za to vidět, doporučuju navštívit. (více asi na stránkách MZM)

O kreslení:

Na DAčku jsem narazila na skupinu „I love bats“ žádné super-skvosty tam nejsou, takže tam můžu něco nakreslit a přidat a zvýšit si ego aniž bych si připadala druhořadě. Každopádně krásné obrázky má třeba  WingedSonar z USA ( http://wingedsonar.deviantart.com/)takže pokud máte rádi netopýry, pěkné obrázky, nebo jen máte dlouhou chvíli, rozhodně se mrkněte. Protože než se já zmůžu na nějaký artwork, bude to trvat dlouhá léta.

ale je tu starší atrwork. Spíš čmáranice z dluhé chvíle nejsu to úplně netopýři, ale tak...

Černá koule a světýlka

Tak se mi zas povedlo nachomýtnout se k zajímavé akci. Můj úžasný sameček vyrábí s kamarádem superčelovku a tak proběhl „velký“ test svítivosti v jedné laboratoři na VUT. Tož nabral plný batoh čelovek resp. Všem ochotným kamarádům ukradl jejich světelné zázraky a vzal je s sebou pro srovnání.

Tato laboratoř je velmi zajímavé místo. Je to místnost bez oken, natřená na černo s černým kobercem, černým závěsem, černými stoly a černým vším ostatním a je to tam FAKT hustý, jednou si takovou místnost taky pořídím.

Mně teda nejvíc zaujala obří černá koule v rohu místnosti. Která byla jedním ze spousty měřících zařízení která prý stála nějaký ten milijón.(škoda, kulový integrátor by se mi v pokojíčku krásně vyjímal)  Nejdříve jsme si vyslechli odborný výklad o měření a vypočítání ohromné spousty existujících i neexistujících veličin charakterizujících světlo, smím-li to takto napsat ze kterého si pamatuji akorát absolutní nic.

Měřili jsme světelný tok. V druhém rohu místnosti byla o něco menší černá koule – přístroj, (kterému se říká kulový integrátor), který slouží k měření právě světelného toku… ta druhá obří koule byla to samí ale na velký světla.

Zajímavý byl fakt, že žádná naměřená hodnota žádné z šesti čelovek se moc neblížila tomu, co uváděl jejich výrobce. A tak nejmenovaný jeskyňář, který byl pyšný na svých údajných 1200 lumíků zjistil, že to, za co utratil své úspory, jich nemá ani 400. – Vzhledem k tét a dalším zjištěným hodnotám si myslím, že jsem na tom ještě relativně dobře. (moje světýlkosvítí míň jen o 30%)

Hold lidi sou svině a chcou akorát zbohatnout a tak raděj nechají člověka ve tme.

Kdyby někoho zajímaly výsledky víc, tak, sem hodím odkaz na nějaké to zpracování měření až bude, jestli bude.

No a na závěr, tady je mí vize světla budoucnosti, akorát zbývá ještě domyslet chlazení, ale tak kdyby bylo všechno dokonale domyšleno tak existuje spousta zajímavých věcí a prakticky žádný pokrok...

mokro nebo sucho ?

Dneska budu stručná, protože dlouhý příspěvky se nikomu číst nechce a protože to tu stejně nikdo nečte tak si můžu psát, co chci.

Tož jsem zase jednou po dlouhé době byla v jeskyni (neřeknu v jaký protože je to hrozně tajný). Už jsem potřebovala trošku akční víkend. Sice si nevybavuju, co jsem dělala víkendy předešlé, ale asi nic protože si to, jak jsem již psala, nevybavuju.
No, ale co vám řeknu o jeskyni... prý se už vrátilo období mokra; aby jste mi rozuměli letošní podzim byl jedním z nejsušších za posledních móóóc [------------------] roků. No, a to se projevilo i v podzemí kde, jste se projednou místo vodou mohli brodit jenom blatem, větším blatem, ještě větším blatem, a nebo menší vodou.
Každopádně bylo sucho a už prý není. "Prý" píšu proto, že se mi to tam jevilo stejně vlhké jako vždycky.
Jako vždycky jsem vylezla ven pořádně špinavá (v měřítku od jedničky do desítky to tentokrát byla sedmička = takové střední až větší blato)
Nevím čím to je, ale vždycky si po opuštění jeskyně připadám jako největší prase ze všech zúčastněných a blato si kolikrát z vlasů vymývám další tři dny. Že by to bylo nedostatkem zkušeností, mi nepřijde, protože se mně tento pocit drží, i když jdu do jeskyně z nejeskyňářema.
Když jsme tentokrát vylezli, hustě sněžilo a sníh byl všude, tak o něj má aspoň [relativně] umyté gumáky. (a pak se mi někteří snaží nakecat, že ve žlebu sníh není).
Na závěr:

1.  Jako vždy jsem si začínala myslet, že tuto jeskyň začínám znát, jako vždy jsem se mýlila a kolikrát nevěděla, kde jsem. 
2. Jako vždy mi přišlo hrozně barbarský chodit přes ty úžasný sintry a jako vždy jsem přes ně, jako barbar chodila.
3. Jako vždy jsem si slíbila, že od tama neodnesu nic jako suvenýr a jako vždy jsem si dotahla domů (tentokrát jen) hromádku kamení (ne, nervu krápníky, já se spokojím z kdejakým pofidernim kusem vápence - a to je na tom to smutný)
   

voda a písek

Po dlouhých účelně strávených měsících (převážně hraním počítačových her a zasvěcováním svého dračího JÁ do tajů matematiky) se konečně mé Slayičenstvo rozhodlo zvednout zadek a to z vlastní iniciativy neb po několika obyčejných měsících přišlo konečně mnou dlouho očekávané období, období velmi plodné na páchání sebevražedných aktivit, a sice jeskyňo-exkurzí a nexkurzí. Takže teď na přelomu listopadu a prosince mi můj diář oznamuje co víkend, to jeskyni.  Né že by to byl můj původní záměr, ale když už vám někdo něco takového nabídne (navíc víceméně zdarma) tak se to neodmítá.

Tento víkend mi napsala jedna osoba, které si moc vážím, zda bych se nechtěla mrknout do jedný jeskyně konkrétně dojejíseverní části,kde jsem ještě nebyla, a já jsem samozřejmě jakožto šutrologický, jeskyňologický, sebevraždologický a dobrodružnický nadšenec tuto nabídku nemohla odmítnout. Jak jsempsalav týtojeskyni jsem už párkrát dříve byla, ale tyto končiny pro mě byly neznámé a moc jsem netušila, co mně v nich čeká, v hlavě se mi tvořily vize obrovských dómů nepatrně menších chodeb, dalších dómů a nějakých těch jezírek. Soudě z toho, že jediná instrukce, která mi došla, byla ta, že se bude nejspíš plavat a ať si vezmu něco na převlečení. No tak dobře, voda mi nevadí, studená sice jo, ale v jeskyni je to jedno, i když přiznávám, že jsem si pod zemí nikdy nezaplavala (teď nevím esi se počítá ráchání se ve stružkách či vodopádech?)

Tož, přišel den D a udělala jsem dle mého pěknou blbost, když sem tam šla, protože jsem se už ráno necítila úplně fit a studená voda si mně pak večer pěkně podala, ale kvůli samotné Amatérce přetrpím kdeco.

V samotné jeskyni jeskyní jsem rychle proběhli již známými a často procházenými chodbami, ty mně tentokrát moc nenadchly, jednak to bylo tím že jsem tam už byla, jednak tím že ze zbytky baterek v mé (pro rozměry této jeskyně) slaboulinké čelovečce jsem byla ráda, že si vidím pod nohy a také to mohlo mít něco společného s tím že, jsem se na mně neznámou část těšila tak moc, až mně nějaké sintrové hromady všude kolem moc nezajímaly.

A tak jsme došli k takzvanému nultému sifonu či nultému jezírku (o kterém si ale nejsem jistá kde bylo, protože náš zkušený průvodce říkal "tohle je nultý sifon" , nebo "tamto byl nultý sifon" za každou zatáčkou). Každopádně když jsme došli k tomu opravdovému byla tam jenom suchá díra plná kamenů. V dalších pěti jezírkách (někdy prý i sifonech) ještě nějaký náznak vody byl a tak nás stejně čekalo čváchání se ve vodě, (ale neplavalo se).

Vodu jsem náramně užívala, (jako vždycky), hlavně zezačátku. Nutno podotknout, že po pátém jezírku mi sice euforický stav zůstal, ale do vody už se mi spíš nechtělo než chtělo, vodě jsem se však nevyhnula protože jsem nějakou dobu bloudily chodbičkami, kterými občas i protékala nějaká ta Sloupská voda.

To co mě eufórie zbavilo byl však v dalším úseku písek...a plazivky ...(normálně s plazivkama problém nemám, ale tahle jeskyně si mně svými rozměry rozmazlila) ...a víte co písek udělá když se v něm vyválíte, ještě k tomu celí mokří ?, řekněme že jsem ho měla i tam kde bych nechtěla a nepomohlo ani to že jsem se následně vyválela v aktyvním toku abych ho ze sebe dostala, ale co už, nepříjemné písčité plazivky byli za námi. A následovaly úžasné dómy, na které jsem se tak těšila a ty mně opravdu okouzlily. na našem postupu dál nás následně zastavil jeden sifon. nevím jak ostatní, ale já jsem ani neočekávala že se dostaneme nějak daleko... tak se udělalo pár fotek, dále mi skoro konečně došli baterky v čelovce co svítili už hodně přes čas, a ty se mi ani za pomoci velkých jeskyňářů nepovedlo vyměnit (stále však svítí) a také jsme při cestě zpět ještě nakoukli na Punkvu a honem ven, kde byla už tma.

O tom jak ledová voda udělala s mým zdravotním stavem svém už ani psát nebudu, aspoň mám poučení pro příště.

Pozn.: nejsem češtinář, ani nějaký seriózní pisatel, tudíž pravopisné, stylistické, významové a další chyby či překlepy jsou naprosto v pořádku ( i když bych to raděj měla bez nich)