Cesta vlakem

Dlouhé noci se mi zdávají romantické sny o zemích, které jsou příliš vzdálené.

Když píšu tato slova, sedím ve vlaku, vracím se ze Šumavy do mého milovaného Brna a ve vlaku strávím následujících necelých 6 hodin. Absolutně netuším, co tu budu celou dobu dělat.

O Šumavě vám napíšu asi toto. Nikdy před tím jsem ji nenavštívila. Je to kout naší země, který byl pro mě vždy nějakým způsobem vzdálený a nedostupný. Hromadná doprava jede dlouho, přestupů je mnoho, penízků papá taky mnoho a na místě to s přepravou taky není růžové. Auto nemám, řidičské oprávnění taky ne a ani když jsem byla malá, naše rodina auto nevlastnila – tedy od doby než nám ho ukradli v 2. třídě. (a žádný milenec mně tam taky zatím nevzal)

Tentokrát jsem se k Šumavě dostala přes agenturu, která mně tam vyslala dělat program dětem na škole v přírodě s příslibem proplacení jízdného. Tahle práce mně přivedla mimo jiné na jednu myšlenku.

Ještě donedávna jsem si myslela, že naši republiku znám, mám ji prolezenou, proježděnou, prochozenou (opravdu jsem toho viděla už dost) a že nic moc nového od ní už čekat nemůžu. V souvislosti s tím jsem se vydávala do různých zemí více či méně vzdálených abych se mohla cítit jako velký dobrodruh, cestovatel a světoběžník.

Dovča v zahraničí je totiž přece zajímavější a lákavější než se válet u rybníka pár desítek, stovek kiláků od baráku. Navíc s ní můžete machrovat před kamarády, kde všude jste už byli a co vše jste tam zažili. Oproti třeba takové cestě po Norsku je pak nějaké toulání Vysočinou slabý odvar.

Jak teď cestuji po republice a různých školách v přírodě, dostávám se na místa, které bych nejspíš nikdy nenavštívila. Jsou to místa, která nejsou prvoplánově až tolik známá (příští týden jedu do Krkonoš – jupí) a asi by mně nenapadlo se na ně vydat jen tak samu od sebe.

Tak nějak si při tom začínám uvědomovat, že tuto zemi vlastně vůbec neznám a až tak moc o ní nevím. Posledních několik dost let jsem se zasekla ve svých malých rájích Vysočiny a Moravského krasu (které miluji a jsou nádherné), občas nějaká ta dovča jinde, ale co ten zbytek?

A tak se mi v hlavě rodí plán na velkou cestu, třeba měsíční skrz na skrz naší zemí, projít jí a projet, každou noc na jiném místě. Cestě po městech, horách, hradech, zámcích lesích i řekách. Plán je to skvělý, ale mám menší obavu, že ji čas, lenost ani peníze nedovolí. Zatím si však dále vedu svůj nomádský život a je to fajn.

A první hodina ve vlaku je za mnou

Skica za barvu

Zdravím.

Fanoušci mé tvorby
Jak tak tvořím, občas mi dojde nebo zaschne nějaká barvička. Barvičky to nejsou úplně nejlevnější a výměna jedné se dá ještě zvládnout. Já jich však momentálně potřebuji víc, což už by byla vyšší částka a proto vyhlašuji následnou akci

Kupte mi/zaplaťte (pro ty se kterými se nesetkám osobně) jednu barvu a já vám za to nakreslím skicu na libovolné téma podle vašeho přání. Skica je formátu A4 (nebo 210×210 podle dispozic obrázku) a dostanete její scan ve 300dpi kvalitě. Pokud si proplatíte poštovné, můžu poslat i originál, nebo se můžeme domluvit na osobním odběru.

Používám tempery české značky UMTON (někdy na ně udělám recenzi) a momentálně sháním tyhle barvičky(*s největší prioritou):

• Běloba titanová
• *Kadmium žluté světlé
• Kadmium oranžové světlé
• Van Dyckova hněď
• Permanentní modř
• *Kobalt fialový světlý
• *Čerň kostní

Jsem moc vděčná za jakoukoliv podporu, která je mi při mé tvorbě poskytnuta (i když třeba ve formě sledování), veškeré vaší aktivity si moc cením.

Na závěr snad jako motivace menší ukázka skic, které tvořím :)

 

Netopýří skicy

Chvilka s tužkou v ruce a jsou z toho... netopýýýýři <3

Krabičky a Kyblíčky, Bio, Eko, KFC

Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem fastfoodů. Nejde až tak o jejich myšlenku, funkci nebo něco jiného jako o přesvědčení, které má spousta lidí. Znáte ty kecy: Globalizace, Vydírání brigádníků, Nezdravé jídlo podivného původu... Určitě vymyslíte další slova.

Ať už je to s vyšším přesvědčením jakkoliv, musím přiznat jednu věc. Většinou je fajn dostat do ruky do 5ti minut teplé jídlo po vyhladovění při úmorném pobíhání po městě. A výběr je obrovský - smažené kuře, smažený řízek, smažený hambáč, smažená ryba, smažené nudle, smažený květák, smažené brambory v podobě kuliček, plátků, koleček, mřížek, hranolků či jiných tvarů které z nich lze vyrobit a usmažit. Ten, komu smažené věci nejedou, nebo si chce před druhými připadat dobře a důležitě, že tepny-ucpávající mastnotě odolá nabídnou salátek s obdobně tučným drsingem, ale je v tom zeleninka a to se počítá.

Teď si z toho dělám trochu srandu, je totiž fakt, že v poslední době (alespoň u nás v Brně) vzniká spousta zdravých, alternativních vege-vega-bio-eko-raw rychlostravovacíh zařízení, ale o těch někdy jindy.

Když už mi při zařizování některých věcích v centru města vyhládne a je to se mnou tak špatné že jsem ochotna dát nemalou částku za rychlé jídlo, Volím smažené kuře. Fascinuje mně na něm hned několik věcí.

Kuře s Ká Efka vypadá vždy jinak. Pokaždé je jinak velké, má jiný tvar, jinou barvu, jinou chuť, je na něm jiné množství strouhanky a je jinak obalené. Takže i přesto, že se jedná o obyčejný obalený kus kuřecí kozy, na které se nedá nic moc zkazit, vždy je pro mně otázkou co dostanu tentokrát.
To hlavní je, že vše dostanu úhledně zabalené do PAPÍROVÉ krabičky s hranolkama v PAPÍROVÉM obalu a k tomu jeden celý PAPÍROVÝ ubrousek. No a aby se moc nezakydal tác tak to vše leží na PAPÍRU s nabídkou skvělé novinky v podobě kuřete obalené do nového tvaru s novou přílohou a novým superjménem.

Celá tahle papírová věc dbá ve velkém na ekologii a životní prostředí, dokonce je na papírových obalech napsáno něco ve stylu "Třiďte odpad, věnujte zvýšenou pozornost tomu aby tento papírový obal přišel do správného kontejneru"

Tenhle nápis se mi vždycky líbil, a moc jsem nad ním nepřemýšlela. Přemýšlet nad tím jsem zkusila nedávno a napadla mně k tomu tahle věc

Nejspíš jsem malý znalec fast foodů, ale nepamatuji si, že bych někdy viděla v KFC kontejner na papír. A tak tyhle papírové skvosty končí tam kde vše ostatní - v koši se zbytky a plastikovými brčky, obaly a jinými věcmi. *podívá se na paní která bere ze stolku tácek a vyklápí jeho obsah do modrého pytle*

Móda velkých zadků

Vždycky mně zajímalo, koho napadlo označit svátky vánoční, jako svátky klidu, míru, pohody, rodinného kruhu a dalších krásných věcí. Alespoň u nás doma se to nekoná.

Krátce před vánoci se mi začaly rozpadat mé oblíbené džíny. Díry na nich jsou možná moderní, ale ne na zadku a ne, když se při každém dalším nošení třikrát zvětší . Sečteno podtrženo, pravděpodobnost že při každém dalším nošení z nich kus odpadne se stupňovala. Z tohoto důvodu jsem Ježíškovi štědrosti na finanční prostředky využila na nákup kalhot nových.

Ráda bych podotkla že nesnáším nakupování - především oblečení. Vždy si udělám jasnou představu o tom co chci - barva tvar, materiál, velikost, cena a další parametry, načež se ukáže,že nic ani zdánlivě podobného na trhu není.

U kalhot mně překvapila jedna věc, které měly všechny společné. Nedokázala jsem je obléct přes lýtka, a na zadku mi dělali obrovskou volnou kapsu. A teď co s tím. Buď jít do menší velikosti, kterou ale neobleču vůbec nebo do větší, kterou obleču ale množství materiálu visícího na řiťi se znásobí.

O dalších kusech oblečení, které jsem si zkoušela se dá mluvit obdobně. Vyhodnotila jsem to následovně, Buď jsem na některých částech těla extrémně zhubla zatímco jinde výrazně přibrala a nebo se konfekce přizpůsobuje tlustým lidem a my, co vyčníváme hold budeme muset chodit v pytli.

10 týdenní kreslící challenge

Zdravím všechny co sem náhodou zabloudili - nebo i cíleně :)

Nedávno jsem se účastnila jednoho projektu, který obnášel navrhnout něco a to něco nakreslit rukou. konkrétně šlo o řadu perspektiv jednoho nábřeží. Ty kresby měly být vypovídající a slušně vypadající - tedy prezentovatelné a to rozhodně ne anonymně.

Takové věci běžně modeluju v nějakém 3D programu, ale na to tady nebyl čas ani technika. Čára rukou navíc má svou vlastní energii a autenticitu. Po několika hodinách jsem se i s dalšími účastníky shodla že to kreslení není co bývalo. Kdybych dělala talentovky na školu kde teď studuji dnes. Nejspíš bych neprošla ani prvním kolem.

Abych svou ruku trochu procvičila a viděla posun v tom čeho jsem schopná. Rozhodla jsem se vymyslet si desetitýdenní superhustou challenge, která bude spočívat v tom že každý týden něco nakreslím. A aby to nebylo jen tak něco, rozhodla jsem se úkoly vymyslet tak abych zbourala klišé a narušila stereotyp. Jak se mi to povedlo posuďte sami.

Na každý úkol počítám s cca 1 hoďkou času(neb ho nemám moc)  takže nepůjde o nic extra velkolepého.

10 týdnů:

1. nakreslím něco barvou, kterou nemám ráda
2. nakreslím něco technikou, kterou běžně nepoužívám
3. nakreslím něco, co jsem nikdy nekreslila
4. nakreslím znovu něco, co už jsem kdysi kreslila
5. nakreslím něco, co už jsem kdysi kreslila rukou v počítači
6. nakreslím něco na nestandardní formát
7. nakreslím něco za použití alespoň 30ti výtvarných potřeb
8.  nakreslím obrázek někoho(pro někoho) a pošlu mu ho poštou (bez upozornění, jako překvapení)
9. nakreslím něco, co už nakreslil někdo jiný (svým vlastním stylem)
10. nakreslím něco dekadentního

v případě že by vás toto zaujalo. Můžete se přidat a taky si dát těchto deset týdnů.  V případě že tak uděláte, budu ráda za případný odkaz na to co jste vytvořili neb ráda očumuji cizí tvorbu.

Co nás zdržuje od posunu ve výtvarné tvorbě

Mám takový dojem, že dnes si říká umělec(mně nevyjímaje)... tedy umělec ne, to zní moc namyšleně. Přijatelnější je anglické Artist, to zní odlehčeně a cool. (O nadužívání angličtiny jsem se už zmínila tady tady)
Tak jo mám takový dojem, že dnes si říká artist  každý kdo udrží v ruce tužku, nebo napsal pár povídek, co vyvěsil na blogu.
Ti vytrvalejší pak zvládli výstavu nebo knihu. A je to super.

Deleší dobou si projíždím obrázky skupiny lidí, které bych nazvala "pozačátečníci" už to nejsou ti patlalové, co neví kam s čárou, ale jejich tvorba se nikam moc dopředu nehýbe a špička všeho to také není. V tvorbě těchto lidí jsem si všimla několika společných znaků.

Hlavně malé
Většina pozačátečníků volí malinkaté formáty. Nemusí jít zrovna o pidi ACEO (6,4×8,9cm), které je samo osobě specifické, ale běda jak po nich chcete něco většího než je A5. Pokud jde o vele dílo jejich života, možná si troufnou i na A4.

Výtvarné potřeby jsou základ
Spousta z nich věří že to co umí, je díky jejich pastelkám/ vodovkám/ já nevím čemu ještě za X000,- korun, popřípadě. Jejich obrázky jsou hnusné, protože tohle špičkové vybavení nemají. Faktem bohužel zůstává, že když máte dobrou techniku, stačí IKEIní tužka.¨

Více je vždy více
V obrázku můžete napočítat i 10 použitých různých technik. Není důležité, že už je tam pastelka, tuž, gelovka, voskovka, lihovka, vodovka... Když tam neplácnu ještě temperu, nebude to ono. Experimentování z technikou je fajn, ale proč nezkusit ještě jiný experiment. Zvládnete celý obrázek jen jednou technikou?

Bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila
Jednu dobu byl trend, kdy někteří schopní umělci přidávali svým obrázkům šmrnc bílou gelovkou v některých detailech. Mám dojem že kvůli této vymoženosti, se někteří pozačátečníci zasekli u stínování. Proč to stínovat, když to pak můžu vyšrafovat bílou gelovkou? Pár čárek je jistě fajn, ale je to opravdu vždy nutné?

Nejdřív lineart
A máme tu další anglické slovíčko. Lineart je rozhodně oblíbený hlavně pro to, že český ekvivalent "Obrys" zní neprofesionálně a evokuje dny mateřské školy a omalovánky.

Je to můj styl¨
Tohle jde ruku v ruce s tím předchozím. To že si uděláte lineart, ten vybarvíte a nakonec dodáte čáry bílou gelovkou není váš styl. To je technika. Styl je jakási osobitost kresby vaší ruky, podle které je poznat, že je obrázek od vás ať je kreslený jakoukoliv technikou.


Tento článek jsem napsala asi před dvěma lety a nyní bych k tomu nejspíš přistoupila jinak a více tolerantně, každopádně na těch myšlenkách něco je a třeba se to bude někomu z vás hodit.