pátek 8. června 2012

Suchdolská Ponor


Tož je tu další z mých jeskyňoidních, popisně vypravujících pofiderních slohových útvarů… Článek bude znít asi nepochopitelně pro ty, co do jeskyní nelezou a trapně co do konkrétně této jeskyně lezou pravidelně, ale tak, třeba to půjde číst.

Nějak jsem dostala chuť si trošku pohrát s názvem dalšího nudně epického vypravování, ale stejně jsem nic zásadního nevymyslela. Trošku jsem uvažovala nad tím, že si zvýším návštěvnost a tak přede mnou stálo dilema, zda nepsat radši článek o hubnutí, avšak s mými fyzikálně filosofickými hubnoucími úvahami by mně poslalo do háje víc lidí než je počet lidí co si přečte toto.

Jelikož sama nefotím a přijde mi blbé furt a neustále zveřejňovat cizí fotky (jako, kdyby někdo chtěl, klidně jeho fotky zveřejním a velmi ráda) tak tu žádný zas nebudou (je pravda že články dělají poutavé hlavně fotky… možná časem doplním o ilustrace a tak…

V posledních měsících v jednom kuse nic nedělám a zároveň nemám ani nanic čas. Moje víkendy se táhnou převážně ve znamení piva na různé způsoby (pivo u televize, pivo v hospodě, pivo ve škole, pivo v posteli, pivo v jeskyni, pivo v pivu a nejčastější pivo u počítačových her), což sice není špatné, ale občas to chce změnu.

Už nějakou dobu mně občas oslovovali spolužáci, že by se jakože chtěli podívat jako do jeskyně. Tak proč né, že?  Já jsem se na to rozhodla (s vysokým egem, povýšeným výrazem a nadšením v očích) že jim ukážu (resp. řeknu jiným, aby jim ukázali) Suchdolský ponor. Fotka dvacetimetrového žebříku v jámě zvané mystérium však všechny jaksi odradila, tedy až na jednoho nadšence, takže válení blonďatých fiflenek v blátě se konat nejspíš nebude.

Co vám napíšu o ponoru. Je to jeskyně naprosto nádherná a úžasná a prostě super a kdo ho viděl, musí mi dát za pravdu (nikdy si však nejsem úplně jistá, jak moc je to myšleno sarkasticky a jak moc vážně)
Chvíli trvalo, než jsme dali všechny „účastníky zájezdu“ dohromady a do jeskyně jsme se dostali relativně pozdě oproti původnímu plánu, ale aspoň jsem se stihla nasnídat (zmiňuji proto, že jsem dostala svačinku od maminky a vzhledem k tomu, že mi někdo jídlo nachystá jednou za uherák je to vždy důvod k oslavě)
 Na vlasech mi chvíli před vstupem do díry praskla gumička, a ještě mi spadla kdovíkam na zem, že už jsem jí pak nenašla a tak mi nezbylo, než si jít poníženě vyškemrat nějakou od Jindry. (O mých vlasech lítajících všude helma nehelma, by se toho taky dalo dost napsat)

Další nečekanou událostí co mně nemile překvapila, bylo, že mi hned pod žebříkem dosvítila čelovka a já samozřejmě neměla náhradní baterky (tak to dopadá, když výrobce píše, že to vydrží svítit 8 hodin, vy s tím svítíte hodin 50 a furt dobrý…) Naštěstí jsem teda měla půjčenou ještě bodovku jako rezervu. Ta svůj účel splnila, ale teda byl to s ní hodně velký nezvyk. (nějak si nedokážu přivyknout na cizí zdroje světla. Už jsem teda měla i tu čest mít na helmě světýlko MION, které svítí 12× víc než ta moje lucernička, avšak aji tak mi na ní něco nesedělo, hold jsem zvyklá na svoje sice slaboulinké světlo, ale zato s kuželem jaký jsem u ničeho jiného LEDkoidního asi ještě neviděla)

Prolítli jsme rychle nechutně hnusnýma plazivýma, za které by kolena nenáviděli snad každého. Chrániče sice redukovaly finální množství modřin, ale i tak jich pár bylo (Nevím proč, ale po každé návštěvě jakékoliv jeskyně zmodrám). Další krásnou velkou modrou modřinu jsem si odnesla poté, co jsem cestu z místa zvaného „Tomášův sen“ lezla po břiše plazivkou z mírného svážku hlavou napřed a v rychlosti skluzu jsem špatnou částí těla najela na pahýl něčeho, co kdysi nejspíš býval stalagmit. No a svůj hypochondrický výlev bych dorazila krápníčky nabodanými v zádech.

Dále bylo potřeba něco udělat (to tu nebudu moc rozvádět) v mucholapce (s trochou nadsázky bych ji popsala jako pididómek na současném konci jeskyně)>>  což je ideální místo  pro dlouhodobější pobyt a bádání >> máte tu na výběr hned ze dvou možností: buď rozbalíte bivak po pás v blatě, anebo je tu parádní místečko kde sice není blato, ale za to je nad vámi úžasný neúnavný skap, kde nikdy nepřestává pršet.

Jeskyň je to podle mě velmi atraktivní, krásná a podobnou jsem ještě neviděla. Prostě jsem si užívala každý metr chodeb a každou příčku žebříků, i když jsem tentokrát neměla nutnou potřebu jít přes mrtvoly a prolézt každou odbočku a plazivku (mozek říkal „vlez tam“, můj líný zadek zas: „kašli na to“… tentokrát vyhrál) Akorát jsem pak šla pokochat a nahlédnout do třetí propasti. Je to propast, co sice leží mimo hlavní koridor a není tak impozantní jako samotná mysteriózní propast mystérium, ale je tam něco co mi bylo definováno jako zkamenělý škleble což mně, jakožto nadšeného šutrofila nadchlo.

Velmi mě potěšilo, když se po výlezu z díry na nebi objevilo sluníčko (a pak že má celý měsíc pršet)… Jo, a z celé akce jsem vyvodila hned 3 závěry. :)
  • Musím si brát všude sebou náhradní gumičky do vlas
  • Musím v budoucnu vydělávat milióny, abych si za mě pak mohla koupit kvalitní nová kolen
  • Když se budu doma tvářit hodně žalostně, možná mi někdo dobrovolně a ochotně udělá jídlo

Žádné komentáře:

Okomentovat