V článku odkazuji na fotky, které tam ale nejsou, protože mi moje milovaná sestřička ztratila paměťovoukartu, dodám je tedy až fotky budou ...
Ano, to T je tam
schválně...
Je to už pár týdnů zpátky, když za mnou došla Maminka prý,
jestli nechci příští týden do Paříže. A znáte to: Paříž. Každá dívka sní o tom,
že si tam zajede, nakoupí si na Champs-elises hromadu zbytečností a odveze si
nádhernou fotku s našpulenými rty s Eiffelovkou v pozadí.
Prostě, kdo by tam nechtěl.
A proto jsem si nemohla odpustit neříct: Ne, nechci příští
týden do Paříže. Načež se na mně maminka podívala nechápavě vražedným pohledem,
že jsem asi divná a zeptala se, kam bych teda chtěla,
když né do Paříže.
Co vám budu vykládat. Sarajevo ani Moskva mi neprošly a tak
jsem se rozhodla pro Budapešť, která je nejspíš městem dostatečně kultivovaným
na to abych ho směla navštívit. A tak se koupil zájezd.
Vyjelo se brzo ráno. Doufali jsme, že se v autobuse na
cca 4hodinové cestě v autobuse trošku prospíme. To se ale nekonalo. Náš
průvodce byl velmi aktivní a tak nám celou cestu do naplno zapnutého mikrofonu
vyprávěl kompletní Maďarské dějiny se všemi detaily a ještě stíhal přidávat
komentáře typu: „podívejte se do leva, tam je Bratislava a v ní je…“
Kdybych to věděla, vezmu si sebou termosku a do ní Kafe.
Když jsme dorazili na místo, začali sice zajímavé ale silně
zničující okruhy městem po památkách. Zničující proto, že bylo nějakých 30°C.
Zajímavý je pak fakt, že Maďarové vůbec neřeší, jestli jim do kostela lezete
v minisukýnce, kraťáskách, tílku, či plavkách. Hlavně že dobrovolně
zaplatíte dobrovolný příspěvek, bez kterého vás nepustí nikam.
Dále jsme navštívili třeba tržiště, kde se mísily davy
turistů, co nakupovali suvenýry s místními „domorodci“ nakupujícími na
večeři. Jak vidíte na fotce, víceméně tam neměli nic jinýho než papriky,
předražené klobásy, paštiky nepaštiky a další papriky.
Večer nás ubytovali v jakémsi hotelu (Yee- hoo – poprvé
v životě v hotelu –> když nepočítám pradávné školy v přírodě
a další pofidérní akce) asi bych si na to zvykla. Pohodlná postel byla až moc
pohodlná a tak vstávání druhý den bylo nic moc. Zde jsem také uskutečnila své
nákupy suvenýru, jak jinak než v místním Interšpáru, který byl přes ulici.
Epické na tomto nákupu bylo, že všechny nápisy a všechno ostatní byli maďarsky
a tak jsem ani nevěděla, zda náhodou nedejbože nekupuju nealko pivo. Co však
bylo ještě epičtější, bylo, když jsem měla u pokladny platit a prodavačka mi
řekla výslednou částku jak jinak, než v Maďarštině přičemž tam nikde nebyl
takový ten štítek, co vám ukazuje, kolik máte platit. Tak sem vytáhla 2000
Forintů a dobrý ještě mi něco zbylo.
Druhý den dopoledne byla na programu návštěva termálních
lázní. To moc komentovat nebudu… asi 20 bazénů s různě barevnou a různě
teplou vodou co různě smrděla. Místy se mně zmocňoval pocit, že plavu
v ohřáté vincentce. Ale jak jinak, že?
Pak následovalo ještě pár památek, pár městeček a kostelíků
po cestě domů. Cesta byla taká všelijaká. Chvíli na Slovensku, pak zas na
chvíli zpět v Maďarsku a furt jsme ten Dunaj museli přejíždět.
V půlce zpáteční cesty našemu aktivnímu průvodci
konečně došli slova a samozřejmě abychom náhodou neusli nám pustil film.
Výlet to byl zajímavý. Městská turistika sice není to, co
bych běžně vyhledávala, ale jednou za čas je i to třeba.
Žádné komentáře:
Okomentovat