Moc jsem toho nenaspala

Tentokrát bych se poněkud netradičně podělila o svůj den. Zážitky se mají zapsat, dokud jsou ještě čerstvé a silné, takže tady ho máte:

Milý deníčku,

Já kráva blbá jsem si zase nechala všechny školní věci na poslední chvíli.

Je čtvrteční ráno a já si vařím kafe. Moc jsem toho nenaspala, protože do poledne musím mít odevzdanou jednu záležitost a jebala jsem se s ní dlouho do noci.

 Nedojebala.

Vím, že na mě v pokoji čeká ještě model, co musím dolepit a v počítači plakát, kam musím doplnit fotku hotového modelu. Prozatím však jen piju kafe a čumím do prázda protože mi studium právě ukázalo nový stav vědomí, které bych nazvala: „počítač už nechci ani vidět“ (to platí i pro fejsbuk, wowko a další srandy)

Zkontroluju čas a začínám panikařit, že nic nestíhám, že nemám tužku, že mi vystydlo kafe, že klíče leží na poličce pod palmou z leva místo zprava. A všechno je prostě na houby. Před dokončením veškeré práce přijdou ještě asi tři záchvaty paniky a zoufalství. Nakonec se mi však přece jen podaří pobalit všechny krabice a nahrát na flešku soubor k tisku. Z domu vycházím o dvě hodiny později, než jsem chtěla a do odevzdání mi zbývá zhruba hoďka a půl.

Do školy to mám kousek a copy centrum máme ve škole, takže mířím tam. Končí semestr, každý něco odevzdává, a tak je tam fronta. Před mým tiskem jim začne nestíhat a zamrzat počítač, takže na svůj plakát čekám kole hodiny zatímci ostatním to odsýpá v rámci minut až desítek miut. Na poslední chvíli vše odevzdávám a jedu domů na oběd a kafíčko.

V autobuse si najdu pěkné místečko, sednu si, a protože jsem toho moc nenaspala, věnuji tomu čas cesty. Za chvíli mně budí zvučný hlas jakési babky: „tak já vás teda pustím, když tady paní dělá, že spí a nevidí vás.“  Rozhlédnu se, do autobusu nastoupil nějaký školní výlet snad 2.? Třdy. Starší paní se rozhodla ,  že dětičky by měli sedět…. na mém místě. Učitelka dětí se tváří že je jí to jedno a tak spím dál.

Doma si dám oběd (rohlík) a kafíčko, k tomu svou denní dávku telenovel a za tři hoďky jedu do školy zas. V buse se po mně dívá (v poměru k mému věku) starší pán, mám v uších hudbu tak ho zkoumám, esi to náhodou není revizor, kterého jsem si nevšimla.

 Není.

Po výstupu mně zastaví a začne mi nabízet společné kafe a tak.

Pro tuto část je opět zásadní, že jsem toho moc nenaspala a tak mám kruhy pod očima, prázdný výraz, chlupaté nohy, rozcuchané vlasy, PMS (takže pleť také nic moc), první zmuchlané oblečení co jsem našla, smrdím, a kromě toho se ozvala má atopická pokožka rozsáhlým zánětem kůže, takže jsem jak indián.

Chvíli přemýšlím, jestli vypadám tak zoufale a politováníhodně že mně oslovil pro potenciální snadnou oběť k čemukoliv. Anebo jestli jsem prostě úžasná za každých okolností.

Ať je to jak chce, kroutím hlavou, že ne, že jsem zadaná a tak. Nefunguje to a zkouší to dál. Naštěstí spěchám do školy, a když zmíní, že by mi to určitě udělal mnohem lépe než stávající partner, raděj zdrhám.

Ve škole dostáváme zhodnocení odevzdaných věcí – které začíná z více jak hodinovým zpožděním, kritizujeme bio/eko/věci a stěžujeme si na nedostatek spánku, takže nic mimořádného.

Dále se nic moc zajímavého neděje. Jedu domů, konečně se vyspat.