Volby dopadly tak, jak dopadly a protože nevolit znamená dát
hlas většímu zlu, musím se rozhodnout, jestli se víc cítím jako mladý, cool
student s modrou knihou, nebo starý, necool vožrala taky s knihou.
No, dávám slibovaný článek o jištěných cestách na Triglav. Chtěla jsem co nejvíce zestručnit, ale moc se mi to nepodařilo
+ opět připomínám že klikntím na obrázek spustíte prohlížeč všech obrázků článku ;)
Jsme hustí
Triglav je strašně hustej kopec v hustých Julských
Alpách. Měří hustých 2864 metrů nad hustým mořem, takže je hustě vysoký a tvoří
ho méně hustý, ale hustě zvětralý vápenec.
Z předchozího popisu můžete logicky vyvodit, že tenhle
výlet byl hustý, a tudíž jsme hustí i my.
Ráno nebylo hustý
Vstávali jsme ve čtyři ráno, protože náš geniální plán
spočíval v tom, ráno vyrazit a večer se vrátit, tedy vylézt a slézt za
jeden den. No dobře, nasnídali jsme se a nasedli do auta. Projeli kolem
vodopádu, za jehož vidění kupodivu nechtěli zaplatit a v 25% stoupání
dosáhli husté spotřeby 40l/100km
Luknjo - výstup na Sněžku

Když jsme dojeli na parkoviště, spáchali jsme druhou snídani
a vyrazili na cestu. Bylo šero, a prvním plánem bylo vystoupat od Aljažev
domu (1015 m) do sedla Luknjo (1758 m).
Převýšení bylo jakopři výstupu na Sněžku a terén ža na
závěrečnou pasáž taky jako Sněžka. Ve strmém stoupání nás předbíhá rodina
s hyperaktivními dětmi, ty jsme všaknásledně taky předehnali, malá holčička se
rozbrečela, že jí bolí nohy. Zjišťujeme, že to jsou Češi a chtějí taky na
Triglav.
Poslední pasáž stoupání jde ztuha, vede tam suťové pole bez
jednoznačné správné stezky a postupujeme stylem metr nahoru a dva dolů. Když
vylezeme do sedla, rodinka s dětmi se vydá jinam a my oblékáme sedáky a
nasazujeme helmy.
Hustej mrak
Nutno podotknout, že se ráno na špičku Triglavu napíchnul
hustej mrak, a byl to mrak tak hustej, že občas nebylo vidět na metr. Mimo jiné
proto zde můžete vidět ty úžasné a dramatické fotky :)
150metrů za hodinu
Tak jsme se vydali na ferratu, údajně Déčkovou a vzhůru
nahoru (to zní blbě…)…a prvních pár metrů tam opravdu ferrata byla, ale
netrvalo dlouho a skončila. Čekal nás dlouhý horolezecký úsek na strmé stěně
bez jakýchkoliv náznaků jištění (tak horký to ve skutečnosti nebylo, stěna měla
nějaký sklon a všude spousta stupů,chytů…) Během následující hodiny jsme
urazili úžasných 150metrů vzdušnou čarou.
Liduprázdno
Nevím, jestli jsme vyrazili pozdě nebo jsme byli jediní
magoři, co si vybrali tuhle trasu, ale celou cestu až pod hlavní vrchol nás
akorát předběhl jeden osamělý Slovák a v protisměru nás minula malá skupinka
Němců. Jinak nic.
Hustá severní stěna
Po nějaké době jsme takhle dolezli až na hřeben, mohli
přehlédnout přes okraj a pokochat se severní stěnou hory shora a byla, jak jsme
předpokládali do jisté míry děsivá. Má 1200metrů a je to prostě stěna (obrázekv levo)…
Vápencová plošina
Když jsme vylezli ještě výš, rozprostřela se před námi
nádherná vápencová plošina. Je to velmi pusté místo. Nikde ani živáčka, jen
skála, suť, silný vítr a občas led, co tu zbyl ze zimy. Zdejší vápenec má
zajímavý charakter a je velmi hrubý. Každý kámen má tisíce ostrých hranek a
jeho barva by se dala přirovnat ke karamelu. A mezi tím vším se občas v cestě
objeví propast, protože ty k vápenci prostě patří.
Závěrečný vrchol
Tak jsme po téhle plošině došli až k úpatí hlavního
vrcholku hory. Zde už lidi byli, protože došli z opačné strany. Řekli jsme
si, že to zvládneme v pohodě, že to už musí být jen kousek a vydali se
lezeckou pasáží nahoru. Zas taková pohoda a kousek to nebyl, a trochu jsem litovala,
že jsme si nedali plánovaný vrcholový oběd už dole. Tak či tak jsem se nahoru
nějak vyškrábala.
Kosi, bouda, němci s kytarou
Vrchol komentovat moc nebudu. Vysokohorští kosi kradli
turistům jídlo. Stojí tam kovová bouda připomínající raketu, a co bylo zajímavé,
zrovna tam vylezlo pár němců s kytarou, sedli před boudu a začali zpívat.
Byla zima a tak vrcholové pivo zůstalo nedotčené.
...vzhůru dolů…
Sestup
Sestup nebyl už tak zajímavý jako výstup a cestou jsme
potkali daleko víc lidí. Vtipný mi přišel chlap, co měl za sebou na karabině
cvaknuté dítě a táhl ho nahoru. Pod vrcholkem jsme sundali sedáky a poklábosili z bandou Slováků, co nechtěli slivovici a na další cestě se
stavili u Triglavski domu na záchod (teda aspoň já) a pak už to šlo ráz na ráz.
Plošina
na východě od vrcholu je úplně jiná než ta na západě. Karamelový vápenec, ostré kameny a
ledový vítr střídají škrapová pole, méně ostré kameny, závětří a sluníčko.
Cestou dolů jsme si mohli vybrat kterou ze dvou cest
značených jako ferraty půjdeme (opět to jsou jen nejištěné exponované cesty). Obě
jsme už prolezli předchozího dne a tak se rozhodujeme pro pohodlnější sestup
přes Prag. Ohromná suťová pole pěkně brzdí kroky a do jisté míry možná i šetří
kolena. Na konci nastal problém, opět šlo o exponovaný úsek a před námi byl
zájezd rakouských důchodců, kteří s ním nejspíš měli problém a zdržovali.
Od karabiny k autu
Slezli jsme ze skály a vydali se zpět severním údolím (první fotka) k Aljažev domu, kde jsme parkovali.
Na začátku údolí je socha karabiny u které se všichni fotí a je snad na každém pohledě co si z Julskými Alpamimůžete koupit. Byli jsme moc rádi, že ji vidíme.