Slayina sbírka offroadů

Né, neruším blog, dlouho jsem nic nepsala z tohoto důvodu:

   Nebylo o čem psát, když bylo o čem psát, nebyl čas, když byl čas, tak se mi nechtělo, když se mi chtělo, tak jsem vše zapomněla a opět nebylo o čem psát.

Je to jen nějakých 14 dnů, co jsem se vrátila z úžasného letního dobrodružství – měsíční cesty po Islandě stopem. Island je úžasná země co má rozhodně, co nabídnout.

 Mně hned po příjezdu fascinovala jejich auta a tak jsem se s nimi začala fotit, no a jak jsme jeli dál a dál, auta se začínala zvětšovat a zvětšovat. Cokoliv co jsem před tím viděla v ČR, se může jít zahrabat. Jeden borec, co nás kamsi vezl, nám dokonce říkal, že podobnou obludu má doma a začal vysvětlovat, jak se to vlastně správně na ledovci řídí.

I když chystám nějaký delší text, téhle cestě věnovaný, prozatím vám posílám jen jako takovou ochutnávku svou „sbírku Islandských offroadů“ (pro srovnání měřím 165cm) klepnutím na obrázek jej zvětšíte a spustíte prohlížeč fotek

Kterak čelovky zkazily táborovou hru

V posledních letech jde vývoj světelné techniky strašně dopředu a tak není problém si v internetové aukci za pár korun pořídit pidibaterečku, co s přehledem nahradí denní světlo. No a na ty lepší se možná za pár let začne vydávat i zbrojní průkaz.

 Každé léto jezdím na tábory dělat zábavu dětem a moje úžasná čelovka Mionka, musela jet se mnou. Celou dobu jsem se těšila, až ji pořádně využiju a její chvíle přišla v den, kdy jsme pro děti chystali jednu starou noční bojovku.

 V této bojovce byli děti v noci odvedeny do lesa a museli se nepozorovaně proplížit do tábora. Vedoucí pak chodili po okolí s baterkami a snažili se děti odhalit, tedy posvítit na ně baterkou a říct jejich jména. Takto chycené dítě se muselo vrátit na svou výchozí pozici a zkusit to znovu.

 Tato zajímavá a dobrodružná hra se u nás už dlouho nehrála, ale vždy byla velmi úspěšná a oblíbená.  To, s čím nikdo nepočítal, byly naše supervýkonné moderní čelovky. Tato světla z jednoho místa s přehledem nasvítila celou obrovskou louku a s tím i deset dětí volně rozptýlených po okolí, které by staré žárovičky jen těžko hledali. S našimi světly prostě děti moc šancí neměli a do tábora se tak dostal jen jeden chlapec, co to vzal přes kraví ohradu. Každopádně i přes tento technický podraz si to děti bezesporu velmi užili… a my v podstatě taky.

Diskuse na Novinky.cz 2/20

Po delší odmlce jsem se rozhodla napsat a další věcí, nad kterou tentokrát nejen kroutím hlavou, ale občas si i rvu vlasy nebo se jen zoufale směju. Jde o diskuse pod články na známé stránce Novinky.cz

Nebudu zde polemizovat nad tím, nakolik seriózní server to je. Na to si snad každý udělá svůj názor a i já přiznávám, že článek o tom, že své květiny musíte zalévat, aby nezvadly, může být pro někoho přínosný.

Jenže stačí sjet o kousek níže a nahlédnout do diskuse. Já bych zde čekala rady a zkušenosti se zaléváním květin, popřípadě kritiku že někomu květiny zvadly i když je zaléval a pár sprostých nadávek na autorovu hlavu. Tyhle sprosté nadávky tam opravdu jsou, jenže v trochu jiném kontextu.

Opravdu by mně zajímalo, jak někteří dokážou z takovéhoto článku, vyvodit autorovu rasovou příslušnost, plat, pohlaví, počet dětí a hlavně informaci o tom koho volil a proč volil blbě.

Je pravda, že o politice a cikánech se rád hádá kdekdo, ale v souvislosti se zaléváním květin, radou na dobrý oběd nebo reklamou na podprsenky? Opravdu by mně zajímaly myšlenkové pochody, těchto lidí, protože i přes mou obrovskou snahu většinou nenacházím souvislost mezi tématem článku a komentáři pod ní.

No a to jsem ani nezmínila, jak si všichni navzájem nadávají do krav a volů a následně každý vysvětluje proč kráva nebo vůl rozhodně není. Co dodat, preventivně jsem si zakázala tyhle komentáře číst.

Pokud jste se dočetli až sem, prosím hlasujte v anketě na pravé liště stránky. (Avšak nemusíte)

Lítací ještěrka

Tak se mi krásně blíží maturita a další věci kolem přičemž pravidelně střídám stavy:  –Nestíhám- a –děj se vůle boží-.

V praxi pak sedím doma, piju kafíčko, jen tak zírám do zdi, a co chvíli nadávám, že toho mám moc, když už to nevydržím, spočítám si jeden příklad do matematiky a zírání do zdi pokračuje dál.

Počasí mně taky už pěkně se…štve. Místo krásného výhledu na zasněžené Brno tu akorat řvou ptáci a lítaj netopýři.

Už jsem dlouho nic nenamalovala – resp. Nedovedla do konce. Až dneska. Z poličky se na mně usmívaly šitoidní Lídl vodovky ze čtvrté třídy za půl darma. Vodovky jsem vždycky nesnášela, prostě mi nějak nesedí a tak se i tento obrázek nesl jen v duchu experimentování a hraní si s barvami. Vodovky po dokončení putovali zase na poličku, kde si nějaký ten pátek poleží, ale dost bylo slov, tady máte můj výtvor, další lítací ještěrku.

Angličtina na českých stránkách 1/20

Tak, protože nemám nic lepšího na práci, rozhodla jsem se udělat malinkatý „projekt“ s pracovním názvem: „20 věcí, nad kterými jen nechápavě kroutím hlavou.“ Takže pokud se zadaří, každý měsíc přidám jednu. No a první věcí nad, kterou jen nechápavě kroutím hlavou je Angličtina na českých stránkách.

Pro začátek vynechám stránky dvojjazyčné nebo třeba úplně cizojazyčné. Když chce mít někdo svoje stránky srozumitelné i cizincům, na tom není nic špatného. To, co mně ale nepřestává fascinovat a narážím na to dnes a denně, jsou stránky, které mají většinu obsahu česky, ale obohacen anglickými nadpisy, anglickými názvy kategorií v menu, anglicky úplně všechno kromě článků.

Ti bystřejší, co pak chtějí být za borce, si tyto nadpisy pomocí kamaráda G přeloží ještě do Italštiny, Francouzštiny, Španělštiny nebo Finštiny. Když pak na takové stránce chcete něco najít, jste v háji a to i v případě že daný jazyk ovládáte. Autor mnohdy svým znalostem jazyka moc nedal, takže se v těchto frázičkách objevuje nespočet hrubek a podivných spojení, ze kterých bývá opravdu těžké vyčíst, co tím chtěl autor říci.

Ono to sice vypadá stylově, když máte celé menu anglicky a všechny nadpisy příspěvků jsou srdceryvné citáty pochybně přeložené do cizího jazyka, ale k čemu je to dobrý? Nebo snad tyto weby navštěvují cizinci, co se učí Česky a potřebují to pěkně ingliš pro lepší přehlednost? Tím si nejsem úplně jistá. Nevím jak ostatním, ale mně to pěkně komplikuje život a když chci anglický nadpis, jdu na stánky, co jsou anglické celé. A na konec dávám pár anketních otázeček.

Pokud jste se dočetli až sem, můžete jim věnovat pár minut a napsat mi odpovědi do komentářů, avšak nemusíte.

• Narazili jste už na podobné stránky, nebo jste dokonce autorem podobných?
• Vyznáte se na nich, rozumíte všemu a víte, co pod danou kategorií najdete?
• Vadí vám cizojazyčné popisky v menu?

HSP

na začátek sem dám pár odkazů ke "článku":

ZDE, se můžete dočíst o mé nové čelovce jejímuž autorovi děkuju také za super fotky  TADY

Už jsem dlouho nenapsala nic ve stylu špatného Amerického filmu, takže v tomhle příběhu najdete romantickou, akční i smutnou část.

Tak tedy, milý deníčku,

Minulý týden jsem dostala novou naprosto úžasnou čelovku. Je to nová verze Mionky, je červená a naprosto boží. No a samozřejmě jsem ji musela vyzkoušet. Generálka proběhla při bádací akce na kamenném ponoru, jenže v něm bylo víc vody než bychom si přáli a tak jsem si čelovku moc (dlouho) neužila.

Tento týden jsem zatoužila posvítit si na Suchdolské Mystérium (propast) a tak jsme si s mým milým udělali romantický výlet do neúžasnější jeskyně na světě, Horního Suchdolského ponoru. Tenhle výlet se ale hned za první plazivou ukázal jako celkem hloupý nápad. Jarní tání udělalo své a tak v ponoru bylo více vody než by se nám líbilo. Pár set metrů nepříjemných plazivek najednou oživil ještě potůček a občasné jezírko. Obvyklé nadávání na kameny tlačící do kolen a krápníky zabodané v zádech tedy nahradilo nadávání na vodu v gumákách a dalších místech (nevybavuju si, kdy jsem naposledy byla takhle sprostá a vlhká). 

Dolezli jsme do mystéria. Zajímavé je, že zde potok netvoří vodopád, ale intenzivní déšť, před kterým není úniku a tak můj supersameček zoufale běhal s foťákem po mystériu, snažíc se najít něco, pod co by se schoval.

Cesta zpět nebyla až tak horká. Víc mokří jsme už prostě být nemohli (teda až na nevodotěsný foťák v nevodotěsném obalu, opravdu by mně zajímalo, jak se mu povedlo ho dostat suchý ven.)

No a na závěr jsem vytáhla ven jednu žábu, co seděla pod skruží, ale stejně tam nejspíš skočí zas. (nemá někdo ponětí, jak je možné, že žába dokáže přežít cestu potmě celým ponorem, završenou dvacetimetrovým volným pádem?)

Tak, co, našli jste všechny tři části? :)

monolit a ještěrka

Starší kresba, nevybavuju si, kdy jsem naposled kreslila pořádný celostínovaný obrázek i s pozadím (to bude ještě někde na základce). Původně jsem na tento papír(A3) chtěla malovat kýčovitou krajinku se západen slunce, ale tužkou jsem se trochu rozjela a vzešlo z toho tohle. 

Barbie, Ken a Defender

V jedné delší chvíli, která by se dala nazvat "uměleckou krizí", jsem sepsala tohle krátké vypravování o tom, kterak v současné době outdoor (ať už to je co chce) strašně moderní.

Zrovna jsme se vrátili z výletu do kempu, sedíme na karimatkách před stanem a večeříme. Najednou do kempu přijede další auto. Je to zelený Defender z Belgie. Čekáme, že z něj vyleze nějaký omšelý zarostlý dobrodruh avšak, nestačíme se divit. Místo dobrodruha z auta vystupuje nagelovaný frajírek v žabkách s nějakou blondýnou, která táhne velkou růžovou tašku.

Tahle dvojice se rozhodne postavit si stan vedle nás. Jejich stan je velmi pofiderní, chlapec se ho snaží postavit a děvče ho jen sleduje a nejspíš radí co a jak. Bohužel, stan nechce stát. Po nějaké době ukotvování stanu s již navlečenými tyčemi zvolí trochu jinou taktiku. Nejdřív přikolíkuje plachtu, pak tam začne navlékat tyče. Následně je všelijak ohýbá, polohuje a posouvá kolíky. Po více než půl hodině stan konečně stojí. Po chvíli ho však zase rozeberou a přesunou se o pár metrů vedle. Složité stavění začíná znovu.

Mezi tím, co chlapec opět zahájil složitý proces stavění stanu, si děvče z Deffenderu přinese nafukovací matraci a začne ji nafukovat. Trvá jí to snad hodinu. My se jim jen tiše smějeme. A jak to s nimi dopadlo? Nakonec přespali v autě.

A pustím si v rádiu zprávy

Kdysi jsem četla jeden komix. Byly v něm tři děvčata. Dvě královny krásy a jedna šprtka. Komix ukazoval ráno všech tří, přičemž královy krásy vstali už v pět, pustili rádio stanici s nonstop hudbou a začali si dělat vlasy. Šprtka vstala v sedm, a pustila si v rádiu zprávy. Hlásili, že má pršet. Zatímco dvěma děvčatům účes zmokl, šprtka měla deštník.

Na toto jsem si vzpomněla jednoho ráda, když sem si v rádiu pustila zrovna hudbu. Přeladila jsem na zprávy. Dozvěděla jsem se, že se nějaká celebrita co neznám někde svlékla na veřejnosti, že nějaký fotbalista co neznám dal gól, že na koncert kapely co neznám jsou stále lístky, že si mám koupit okna od firmy XYZ a že moderátor rádia měl k snídani puding.

Na všech dalších sebeserioznějších stanicích se zprávy nesly ve stejném duchu. Vždycky nám všude říkali, že abychom byli inteligentní, je třeba se zajímat, číst noviny, poslouchat zprávy a další věci. Když si to proberu hlavou kolem a kolem, nebylo pro nás lepší tyhle věci vynechat a nezajímat se?

Ty mně fotíš?

Starší skica z dlouhé chvíle, původně pokus o humanoidního netopýra.

čím kreslím aneb jak si vybrat pastelky

     Protože všude možně vidím dotazy, čím je nejlepší kreslit, tak jsem se rozhodla zrecenzovat několik pastelek, se kterými sem měla tu čest. Většina lidí vám na otázku: "co je nejlepší?", odpoví nějakou značku, přičemž nic jiného pořádně nezkusily. Tohle je však dost subjektivní, každému sedne něco jiného. Já vám napíšu své dojmy z těch pár věcí, co jsem zkusila s tím, že vynechám tzv. "tesco shitky". Pastelek za 10,- Kč jsem zkusila nespočet, ale nenarazila na nic moc slušného.

1)      Faber Castell Eco

- Set 36 ks mě stál cca 200,- + ořezávátko v ceně, které ale bylo úplně k ničemu a nic se mi s ním ořezat nepodařilo 

- Mají relativně dobrý pigment, barvy sou syté a není v nich žádný bordel.

- Tuha je taková jakoby gumová. Tvrdá, ale když člověk opravdu hodně přitlačí, nerozdrolí se, jenom se "ohýbá"

-  Moc dobře se mi s nimi nestínovalo, následně využity díky skvělým barvám na podtrhávání nadpisů

2) Koh-i-noor Polycolors

- 36 kusů cca 400,- Kč

- mají skvělý pigment a velmi syté barvy, a to natolik že je třeba je ořezávat velmi opatrně, jinak budete jak prasata

- jsou velmi měkké, určitě pro většinu moc příjemné na stínování. Já preferuju pastelky tvrdší, takže je moc nepoužívám.

- patří k dražším pastelkám, (levné v rámci nabídky uměleckých pastelek) kvůli jejich cenně se je bojím používat, abych je nezničila.

- Mají krásnou kovovou krabičku

3)Koh-i-noor akvarelové

- 12ks cca 70,- Kč

- jde o akvarelové pastelky - vodou rozmývatelné, tuhle jejich vlastnost jsem moc nepoužila

- velmi měkká tuha, syté a zářivé barvy (víc než u všech ostatních pastelek)

- doporučila bych je pro jejich barvy, a skvěle se na nich dá naučit stínovat (vyzkoušeno). 

- jako nevýhodu bych uvedla velkou lámavost a je z nich celkem svinčík takže pokud se cítíte jako matlalové, tak pod výkres noviny.

4) Staedtler noris club

- 12ks cca 50,- Kč

- Tyto pastelky, ač jsou velmi levné mně moc příjemně překvapily.

- Mají skvělý, výrazný pigment bez bordelu a tvrdou tuhu (ne každému musí vyhovovat), navíc se moc nelámou.

- nevýhodou je především fakt, že se opravdu těžce shánějí. Po skvělých zkušenostech jsem se rozhodla koupit si sadu více barev a trvalo mi půl roku než se mi povedlo je sehnat. Další nevýhodou je, že když hodně přitlačím na právě ořezanou špičku, ulomí se a poslední bohužel je, že vyrábí jen malé množství barev.

Jak nakreslit oko

Můj první kreslící návod, snad se bude líbit. Dívala jsem se o jaké návody je největší zájem a kupodivu na téma "jak nakreslit realistické oko" byly místo návodů všude odkazy na zahraniční videa.

Předem upozorňuju, že umět nakreslit tohle vás do nějakých vyšších uměleckých sfér nevynese, ale když už nic, můžete zamachrovat před kamarády, že umíte nakreslit realistické oko. Je to velmi jednoduché a efektní.

• obrys - Pokuste se o nějaký takovýto tvar, pokud si nevíte rady, nakreslete kruh a ten ve spodní třetině uřízněte křivkou. Koutek přidáme jako poslední (nevynechat ho! Bez něj by to vypadalo divně)

• uvnitř obrysu nakreslete velký kruh, který se ale dolní linky nebude dotýkat a pod horní bude trochu schovaný, do něj nakreslete menší kroužek

• Zorničku vybarvěte měkkou tužkou. Nebojte se jí, a co nejvíc přitlačte ať je co nejčernější, dále obtáhněte  horní a dolní okraj širší, taktéž co nejčernější čarou (v případě že děláte ženské oko, toto bude oční linka)

• oko si rozdělte neviditelnou čarou na čtvrtiny, a do pravé horní nakreslete odlesk (široký asi 1/8 oka, to si odvoďte citem podle obrázku dole), do koutku přikreslete dvě slabé křivky

• Začínáme stínovat, k tomu vám řeknu na úvod dvě věci.
• V žádném případě tužku nerozmazávejte (rukou ani ničím jiným, tužka se nerozmazává!)
• Snažte se využít jednu úžasnou barvu, co na obrázku už máte a to je barva papíru (bílá), nesnažte se za každou cenu všechno vystínovat (vybravit) do šeda.

• obtáhneme (opět co nejtmavším odstínem černé) horní polovinu a levou dolní čtvrtinu duhovky (černá by měla nahoře navázat na víčko) čára obtáhnutí bude opět silnější a bude se zeslabovat směrem a pravé dolní čtvrtině, koutek jsem stínovala tak nějak citem tak to taky zkuste.

• vyšrafujte duhovku světlounkými tahy od středu ven (jako byste kreslili sluníčko v první třídě kde je zornička sluníčko a všechno ostatní paprsky, udělejte těchto paprsků co nejhustší a nejsvětlejší síť (avšak tak aby stále bylo poznat že je to jednotlivými tahy tužky - byly rozpoznatelné samostatné čáry) odlesk nechte bílý

• Přidejte stejným způsobem po obvodu další čárky tentokrát tmavší, které budou nejdelší nahoře u víčka a odlesku, postupně je zkracujte a vpravo dole je úplně vynechejte

• A další čárky, tentokrát nejtmavší, všechny stejně krátké a po celém obvodu, vpravo dole můžete trochu zesvětlit

• přidejte pár tmavých čárek v okolí zorničky a pár středních tónů přidejte všude kromě pravé dolní čtvrtiny, horní půlku můžete taktéž ještě ztmavit
• na řasy vám podrobný návod nedám, zkuste to s nimi nepřehnat, dělejte je všechny jedním směrem (viz obrázek) a dělejte je nepravidelně, když budete mít řasy jako kůly v  plotě, není to přirozené, taktéž mají nějaký rozměr, takže nedělejte jen čárky
• horní okraj bělma nenápadně vystínujte, můžete přidat i obočí

Předem děkuju za jakoukoliv zpětnou vazbu, kdyby byl návod hodně nesrozumitelný napiště mi čemu konkrétně nerozumíte, a také se třeba můžete pochlubit svým výsledkem :)

Jištěné cesty na Triglav – a bude to hustý

Volby dopadly tak, jak dopadly a protože nevolit znamená dát hlas většímu zlu, musím se rozhodnout, jestli se víc cítím jako mladý, cool student s modrou knihou, nebo starý, necool vožrala taky s knihou.

No, dávám slibovaný článek o jištěných cestách na Triglav. Chtěla jsem co nejvíce zestručnit, ale moc se mi to nepodařilo 

+ opět připomínám že klikntím na obrázek spustíte prohlížeč všech obrázků článku ;)

Jsme hustí

Triglav je strašně hustej kopec v hustých Julských Alpách. Měří hustých 2864 metrů nad hustým mořem, takže je hustě vysoký a tvoří ho méně hustý, ale hustě zvětralý vápenec.

Z předchozího popisu můžete logicky vyvodit, že tenhle výlet byl hustý, a tudíž jsme hustí i my.

Ráno nebylo hustý

Vstávali jsme ve čtyři ráno, protože náš geniální plán spočíval v tom, ráno vyrazit a večer se vrátit, tedy vylézt a slézt za jeden den. No dobře, nasnídali jsme se a nasedli do auta. Projeli kolem vodopádu, za jehož vidění kupodivu nechtěli zaplatit a v 25% stoupání dosáhli husté spotřeby 40l/100km

Luknjo - výstup na Sněžku

Když jsme dojeli na parkoviště, spáchali jsme druhou snídani a vyrazili na cestu. Bylo šero, a prvním plánem bylo vystoupat od Aljažev domu (1015 m) do sedla Luknjo (1758 m).
Převýšení bylo jakopři výstupu na Sněžku a terén ža na závěrečnou pasáž taky jako Sněžka. Ve strmém stoupání nás předbíhá rodina s hyperaktivními dětmi, ty jsme všaknásledně taky předehnali, malá holčička se rozbrečela, že jí bolí nohy. Zjišťujeme, že to jsou Češi a chtějí taky na Triglav. 

Poslední pasáž stoupání jde ztuha, vede tam suťové pole bez jednoznačné správné stezky a postupujeme stylem metr nahoru a dva dolů. Když vylezeme do sedla, rodinka s dětmi se vydá jinam a my oblékáme sedáky a nasazujeme helmy.

Hustej mrak

Nutno podotknout, že se ráno na špičku Triglavu napíchnul hustej mrak, a byl to mrak tak hustej, že občas nebylo vidět na metr. Mimo jiné proto zde můžete vidět ty úžasné a dramatické fotky :)

150metrů za hodinu

Tak jsme se vydali na ferratu, údajně Déčkovou a vzhůru nahoru (to zní blbě…)…a prvních pár metrů tam opravdu ferrata byla, ale netrvalo dlouho a skončila. Čekal nás dlouhý horolezecký úsek na strmé stěně bez jakýchkoliv náznaků jištění (tak horký to ve skutečnosti nebylo, stěna měla nějaký sklon a všude spousta stupů,chytů…) Během následující hodiny jsme urazili úžasných 150metrů vzdušnou čarou.

Liduprázdno

Nevím, jestli jsme vyrazili pozdě nebo jsme byli jediní magoři, co si vybrali tuhle trasu, ale celou cestu až pod hlavní vrchol nás akorát předběhl jeden osamělý Slovák a v protisměru nás minula malá skupinka Němců. Jinak nic.

Hustá severní stěna

Po nějaké době jsme takhle dolezli až na hřeben, mohli přehlédnout přes okraj a pokochat se severní stěnou hory shora a byla, jak jsme předpokládali do jisté míry děsivá. Má 1200metrů a je to prostě stěna (obrázekv levo)…

Vápencová plošina

Když jsme vylezli ještě výš, rozprostřela se před námi nádherná vápencová plošina. Je to velmi pusté místo. Nikde ani živáčka, jen skála, suť, silný vítr a občas led, co tu zbyl ze zimy. Zdejší vápenec má zajímavý charakter a je velmi hrubý. Každý kámen má tisíce ostrých hranek a jeho barva by se dala přirovnat ke karamelu. A mezi tím vším se občas v cestě objeví propast, protože ty k vápenci prostě patří.

Závěrečný vrchol

Tak jsme po téhle plošině došli až k úpatí hlavního vrcholku hory. Zde už lidi byli, protože došli z opačné strany. Řekli jsme si, že to zvládneme v pohodě, že to už musí být jen kousek a vydali se lezeckou pasáží nahoru. Zas taková pohoda a kousek to nebyl, a trochu jsem litovala, že jsme si nedali plánovaný vrcholový oběd už dole. Tak či tak jsem se nahoru nějak vyškrábala.

Kosi, bouda, němci s kytarou

Vrchol komentovat moc nebudu. Vysokohorští kosi kradli turistům jídlo. Stojí tam kovová bouda připomínající raketu, a co bylo zajímavé, zrovna tam vylezlo pár němců s kytarou, sedli před boudu a začali zpívat. Byla zima a tak vrcholové pivo zůstalo nedotčené.
...vzhůru dolů…

Sestup

Sestup nebyl už tak zajímavý jako výstup a cestou jsme potkali daleko víc lidí. Vtipný mi přišel chlap, co měl za sebou na karabině cvaknuté dítě a táhl ho nahoru. Pod vrcholkem jsme sundali sedáky a poklábosili z bandou Slováků, co nechtěli slivovici a na další cestě se stavili u Triglavski domu na záchod (teda aspoň já) a pak už to šlo ráz na ráz.
Plošina na východě od vrcholu je úplně jiná než ta na západě. Karamelový vápenec, ostré kameny a ledový vítr střídají škrapová pole, méně ostré kameny, závětří a sluníčko.

Dvě ferraty dolů

Cestou dolů jsme si mohli vybrat kterou ze dvou cest značených jako ferraty půjdeme (opět to jsou jen nejištěné exponované cesty). Obě jsme už prolezli předchozího dne a tak se rozhodujeme pro pohodlnější sestup přes Prag. Ohromná suťová pole pěkně brzdí kroky a do jisté míry možná i šetří kolena. Na konci nastal problém, opět šlo o exponovaný úsek a před námi byl zájezd rakouských důchodců, kteří s ním nejspíš měli problém a zdržovali.

Od karabiny k autu

Slezli jsme ze skály a vydali se zpět severním údolím (první fotka) k Aljažev domu, kde jsme parkovali.

Na začátku údolí je socha karabiny u které se všichni fotí a je snad na každém pohledě co si z Julskými Alpamimůžete koupit. Byli jsme moc rádi, že ji vidíme.

Netoještěrky

Tak jsem přemýšlela, jak by vypadala netoještěrka... tohle z toho vylezlo :)