úterý 22. ledna 2013

Jištěné cesty na Triglav – a bude to hustý


Volby dopadly tak, jak dopadly a protože nevolit znamená dát hlas většímu zlu, musím se rozhodnout, jestli se víc cítím jako mladý, cool student s modrou knihou, nebo starý, necool vožrala taky s knihou.

No, dávám slibovaný článek o jištěných cestách na Triglav. Chtěla jsem co nejvíce zestručnit, ale moc se mi to nepodařilo 
+ opět připomínám že klikntím na obrázek spustíte prohlížeč všech obrázků článku ;)

Jsme hustí
Triglav je strašně hustej kopec v hustých Julských Alpách. Měří hustých 2864 metrů nad hustým mořem, takže je hustě vysoký a tvoří ho méně hustý, ale hustě zvětralý vápenec.
Z předchozího popisu můžete logicky vyvodit, že tenhle výlet byl hustý, a tudíž jsme hustí i my.




Ráno nebylo hustý
Vstávali jsme ve čtyři ráno, protože náš geniální plán spočíval v tom, ráno vyrazit a večer se vrátit, tedy vylézt a slézt za jeden den. No dobře, nasnídali jsme se a nasedli do auta. Projeli kolem vodopádu, za jehož vidění kupodivu nechtěli zaplatit a v 25% stoupání dosáhli husté spotřeby 40l/100km

Luknjo - výstup na Sněžku
Když jsme dojeli na parkoviště, spáchali jsme druhou snídani a vyrazili na cestu. Bylo šero, a prvním plánem bylo vystoupat od Aljažev domu (1015 m) do sedla Luknjo (1758 m).
Převýšení bylo jakopři výstupu na Sněžku a terén ža na závěrečnou pasáž taky jako Sněžka. Ve strmém stoupání nás předbíhá rodina s hyperaktivními dětmi, ty jsme všaknásledně taky předehnali, malá holčička se rozbrečela, že jí bolí nohy. Zjišťujeme, že to jsou Češi a chtějí taky na Triglav. 

Poslední pasáž stoupání jde ztuha, vede tam suťové pole bez jednoznačné správné stezky a postupujeme stylem metr nahoru a dva dolů. Když vylezeme do sedla, rodinka s dětmi se vydá jinam a my oblékáme sedáky a nasazujeme helmy.



Hustej mrak
Nutno podotknout, že se ráno na špičku Triglavu napíchnul hustej mrak, a byl to mrak tak hustej, že občas nebylo vidět na metr. Mimo jiné proto zde můžete vidět ty úžasné a dramatické fotky :)

150metrů za hodinu
Tak jsme se vydali na ferratu, údajně Déčkovou a vzhůru nahoru (to zní blbě…)…a prvních pár metrů tam opravdu ferrata byla, ale netrvalo dlouho a skončila. Čekal nás dlouhý horolezecký úsek na strmé stěně bez jakýchkoliv náznaků jištění (tak horký to ve skutečnosti nebylo, stěna měla nějaký sklon a všude spousta stupů,chytů…) Během následující hodiny jsme urazili úžasných 150metrů vzdušnou čarou.


Liduprázdno
Nevím, jestli jsme vyrazili pozdě nebo jsme byli jediní magoři, co si vybrali tuhle trasu, ale celou cestu až pod hlavní vrchol nás akorát předběhl jeden osamělý Slovák a v protisměru nás minula malá skupinka Němců. Jinak nic.

Hustá severní stěna
Po nějaké době jsme takhle dolezli až na hřeben, mohli přehlédnout přes okraj a pokochat se severní stěnou hory shora a byla, jak jsme předpokládali do jisté míry děsivá. Má 1200metrů a je to prostě stěna (obrázekv levo)…


Vápencová plošina
Když jsme vylezli ještě výš, rozprostřela se před námi nádherná vápencová plošina. Je to velmi pusté místo. Nikde ani živáčka, jen skála, suť, silný vítr a občas led, co tu zbyl ze zimy. Zdejší vápenec má zajímavý charakter a je velmi hrubý. Každý kámen má tisíce ostrých hranek a jeho barva by se dala přirovnat ke karamelu. A mezi tím vším se občas v cestě objeví propast, protože ty k vápenci prostě patří.



Závěrečný vrchol
Tak jsme po téhle plošině došli až k úpatí hlavního vrcholku hory. Zde už lidi byli, protože došli z opačné strany. Řekli jsme si, že to zvládneme v pohodě, že to už musí být jen kousek a vydali se lezeckou pasáží nahoru. Zas taková pohoda a kousek to nebyl, a trochu jsem litovala, že jsme si nedali plánovaný vrcholový oběd už dole. Tak či tak jsem se nahoru nějak vyškrábala.

Kosi, bouda, němci s kytarou
Vrchol komentovat moc nebudu. Vysokohorští kosi kradli turistům jídlo. Stojí tam kovová bouda připomínající raketu, a co bylo zajímavé, zrovna tam vylezlo pár němců s kytarou, sedli před boudu a začali zpívat. Byla zima a tak vrcholové pivo zůstalo nedotčené.
...vzhůru dolů…


Sestup
Sestup nebyl už tak zajímavý jako výstup a cestou jsme potkali daleko víc lidí. Vtipný mi přišel chlap, co měl za sebou na karabině cvaknuté dítě a táhl ho nahoru. Pod vrcholkem jsme sundali sedáky a poklábosili z bandou Slováků, co nechtěli slivovici a na další cestě se stavili u Triglavski domu na záchod (teda aspoň já) a pak už to šlo ráz na ráz.
Plošina na východě od vrcholu je úplně jiná než ta na západě. Karamelový vápenec, ostré kameny a ledový vítr střídají škrapová pole, méně ostré kameny, závětří a sluníčko.

Dvě ferraty dolů
Cestou dolů jsme si mohli vybrat kterou ze dvou cest značených jako ferraty půjdeme (opět to jsou jen nejištěné exponované cesty). Obě jsme už prolezli předchozího dne a tak se rozhodujeme pro pohodlnější sestup přes Prag. Ohromná suťová pole pěkně brzdí kroky a do jisté míry možná i šetří kolena. Na konci nastal problém, opět šlo o exponovaný úsek a před námi byl zájezd rakouských důchodců, kteří s ním nejspíš měli problém a zdržovali.


Od karabiny k autu
Slezli jsme ze skály a vydali se zpět severním údolím (první fotka) k Aljažev domu, kde jsme parkovali.
Na začátku údolí je socha karabiny u které se všichni fotí a je snad na každém pohledě co si z Julskými Alpamimůžete koupit. Byli jsme moc rádi, že ji vidíme.

Žádné komentáře:

Okomentovat