čtvrtek 22. května 2014

Moc jsem toho nenaspala


Tentokrát bych se poněkud netradičně podělila o svůj den. Zážitky se mají zapsat, dokud jsou ještě čerstvé a silné, takže tady ho máte:

Milý deníčku,

Já kráva blbá jsem si zase nechala všechny školní věci na poslední chvíli.

Je čtvrteční ráno a já si vařím kafe. Moc jsem toho nenaspala, protože do poledne musím mít odevzdanou jednu záležitost a jebala jsem se s ní dlouho do noci.

 Nedojebala.

Vím, že na mě v pokoji čeká ještě model, co musím dolepit a v počítači plakát, kam musím doplnit fotku hotového modelu. Prozatím však jen piju kafe a čumím do prázda protože mi studium právě ukázalo nový stav vědomí, které bych nazvala: „počítač už nechci ani vidět“ (to platí i pro fejsbuk, wowko a další srandy)
Zkontroluju čas a začínám panikařit, že nic nestíhám, že nemám tužku, že mi vystydlo kafe, že klíče leží na poličce pod palmou z leva místo zprava. A všechno je prostě na houby. Před dokončením veškeré práce přijdou ještě asi tři záchvaty paniky a zoufalství. Nakonec se mi však přece jen podaří pobalit všechny krabice a nahrát na flešku soubor k tisku. Z domu vycházím o dvě hodiny později, než jsem chtěla a do odevzdání mi zbývá zhruba hoďka a půl.

Do školy to mám kousek a copy centrum máme ve škole, takže mířím tam. Končí semestr, každý něco odevzdává, a tak je tam fronta. Před mým tiskem jim začne nestíhat a zamrzat počítač, takže na svůj plakát čekám kole hodiny zatímci ostatním to odsýpá v rámci minut až desítek miut. Na poslední chvíli vše odevzdávám a jedu domů na oběd a kafíčko.

V autobuse si najdu pěkné místečko, sednu si, a protože jsem toho moc nenaspala, věnuji tomu čas cesty. Za chvíli mně budí zvučný hlas jakési babky: „tak já vás teda pustím, když tady paní dělá, že spí a nevidí vás.“  Rozhlédnu se, do autobusu nastoupil nějaký školní výlet snad 2.? Třdy. Starší paní se rozhodla ,  že dětičky by měli sedět…. na mém místě. Učitelka dětí se tváří že je jí to jedno a tak spím dál.

Doma si dám oběd (rohlík) a kafíčko, k tomu svou denní dávku telenovel a za tři hoďky jedu do školy zas. V buse se po mně dívá (v poměru k mému věku) starší pán, mám v uších hudbu tak ho zkoumám, esi to náhodou není revizor, kterého jsem si nevšimla.

 Není.

Po výstupu mně zastaví a začne mi nabízet společné kafe a tak.

Pro tuto část je opět zásadní, že jsem toho moc nenaspala a tak mám kruhy pod očima, prázdný výraz, chlupaté nohy, rozcuchané vlasy, PMS (takže pleť také nic moc), první zmuchlané oblečení co jsem našla, smrdím, a kromě toho se ozvala má atopická pokožka rozsáhlým zánětem kůže, takže jsem jak indián.
Chvíli přemýšlím, jestli vypadám tak zoufale a politováníhodně že mně oslovil pro potenciální snadnou oběť k čemukoliv. Anebo jestli jsem prostě úžasná za každých okolností.

Ať je to jak chce, kroutím hlavou, že ne, že jsem zadaná a tak. Nefunguje to a zkouší to dál. Naštěstí spěchám do školy, a když zmíní, že by mi to určitě udělal mnohem lépe než stávající partner, raděj zdrhám.
Ve škole dostáváme zhodnocení odevzdaných věcí – které začíná z více jak hodinovým zpožděním, kritizujeme bio/eko/věci a stěžujeme si na nedostatek spánku, takže nic mimořádného.

Dále se nic moc zajímavého neděje. Jedu domů, konečně se vyspat.


pondělí 21. dubna 2014

Vaříme s Pepou Novákem 3/20


A je tu další věc nad kterou jen kroutím hlavou. Mám takový dojem, že v dnešním životě se čím dál víc klade důraz na jídlo (na fejsbuku vidím neustále věci typu: byl jsem v hospodě na luxusním guláši a podobně) – nadužívání slova „luxusní“ je věc sama o sobě, ale o tom dnes nepíšu.
Konkrétně mi jde o enormní spoustu pořadu o vaření, vařících webů, tipů v časopisech, a mnoho literatury. Na tom samo o sobě není nic špatného, alespoň do chvíle než se začnete hlouběji zajímat o vnitřní obsah toho všeho.

Začneme recepty na internetu a v časopisech. Na těchto věcech mi často vadí hned několik věcí. Tou první jsou obrovské seznamy surovin, které jsou potřeba a bez kterých to prostě nejde. Přece jen si myslím, že na dobrý oběd nepotřebujete padesát věcí. Vezměte si třeba takové řízky. Stačí vám prakticky 5 věcí a máte skvělé jídlo. V internetovém návodě to nefunguje, tam připíšou ještě dalších deset věcí, v čem to maso musíte vymáchat a co do strouhanky přisypat aby to bylo dobré  a bez toho to není ono.

Druhá věc jsou suroviny samotné, protože až příliš často se tam objevují potraviny neúplně běžné, často exotické nebo speciální bio/eko/zravový-živové o kterých jsem v životě neslyšela a jejich cena tomu odpovídá. Nebo naopak suroviny, které jsou všechno, jen ne sezónní (viděla jsem návod na nějaký vánoční koláč, byla na něj potřeba miska čerstvých malin a borůvek) ty taky nejsou zadarmo, pokud je vůbec seženete.

A pak tu jsou televizní pořady typu „vaříme s Olivií/Jakem/Nigelou“ kde jsou schopni do půl hodiny nacpat to, jak někdo nakrájí brambory, dá na plech, posype dvaceti druhy koření, protože bez toho to není ono a dá upéct. Ještě k tomu přibude nějaký super název jako Ohnivé brambory tradiční pokrm slavné rodiny Novákových a už je to něco nového a super. V dalším díle udělá to samé a posype to něčím jiným.

No a pak jsou tu ještě šílené slátaniny kdovíčeho všeho (vzpomínám si na saláty ve školní jídelně na gymplu. Taky to dělal nějaký velmi zaujatý kuchař a v krabičce jste našli smíchaných dvacet věcí jako třeba, těstoviny, zelí, citron, maso, okurku, kečup, majonézu, jablko, pomeranč, na to nastrouhanou mrkev se sýrem na tom byla hromádka borůvkového jogurtu a všechno to zdobilo vejce se šunkou.

Smutné je že tyhle věci se často dočtete právě na internetu nebo v novodobých kuchařských knihách (babička se mi jednou chlubila novou knížkou co si pořídila), každý chce být originální a slušný obyčejný recept skoro nenajdete.
Dobrou chuť :)

pátek 10. ledna 2014

Kreslím jak to cítím?


Jedu si pro něco na poštu a v duchu si opakuju otázky ke zkoušce, jenže, u otázky číslo 3 se zaseknu a začnu o ní hluboce přemýšlet.  Už nevím, k jakému závěru jsem dospěla, ale racionální a intuitivní proces tvorby funguje i v kresbě.

Když si vezmete papír a tužku, je několik možností jak dojít ke konečnému výsledku. Někdo začne kreslit linii, ze které vzejde obrys objektu, jiný si načrtne několik koleček a ty pospojuje do finálního objektu, jiný se třeba babrá v detailech, jejichž spojení dostane výsledek. Samozřejmě jsou i další možnosti. Tyhle způsoby bych dále rozdělila na dva druhy

Intuitivní – kreslím, jak to cítím. Na počátku je nějaký výsledek nebo vize celku, pro jednotlivé tahy tužkou, které děláte, nemáte jasný argument proč to tak je, prostě máte pocit, že tam ta čára má být, nebo to vpadá prostě jen dobře. (např. vedení linie objektu, skládání detailů)

Výhody: kresba je zábavnou a odpočinkovou činností, můžou vzniknout pěkná díla
Nebezpečí: větší šance, že kresba bude proporčně nevyvážená, popř. na ní budou další chyby

Racionální – Obrázek je skládán z jednotlivých segmentů, tvorbu doprovází různé přeměřování proporcí objektu (hlava je 1/8 těla atp, linie s jinou linií svírá určitý úhel atp.). Kresba se řídí určitými pravidly jak na to. (Sem patří různé spojování koleček, měření proporcí u obličejů, kreslení podle návodů/tutoriálů apod.)

Výhody: Šance na přesnost a vyváženost kresby, na každou čáru máte racionální argument proč to tak je, po čase můžete proporce dostat do ruky a tvořit skvělá díla i bez přeměřování. Vznikají většinou proporčně správná díla. Může se takto naučit kreslit i ten co si o sobě myslí, že je naprostý výtvarný antitalent.

Nebezpečí: Je to celkem dřina a může vás to přestat bavit. Při špatném spojení jednotlivých částí nebo větších chybách při přeměření, může být výsledek necelistvý.

Nejlepší je samozřejmě když máte proporce v ruce a jedete objekt přímo bez nějakého dalšího přeměřování (prostě víte, že to tak má být), ale takových lidí znám málo.

Vyhodnocení: Nebudu tu psát co je lepší, oboje má své plusy a minusy a oběma způsoby může vzniknout krásná kresba, každému vyhovuje něco jiného, ale proč to třeba pro změnu nezkusit jinak?:)
Samozřejmě nesmíte nic z toho, co tu píšu brát jako pravidlo, každý je jiný, někoho může bavit i přeměřování proporcí nebo naopak intuitivně nakreslit věc správně.

čtvrtek 2. ledna 2014

O linii v kresbě


Kdysi dávno jsem se zmínila, že možná přidám nějaké ty kreslící návody. Jenže nebyla motivace. Dost okecávání, jde se na věc.

V tomhle článku půjde spíš o jakousi úvahu k zamyšlení každého, kdo chce začít něco tvořit a ráda bych ho věnovala základnímu prostředku kresby, a sice linii. O tomto výtvarném prostředku platí jedna zásadní pravda - je to mocný nástroj, ale je potřeba to s ním umět jinak škodí.

U mnoha začínajících kreslířů vidím, že je obrázek celostínovaný tužkou obtažen silnou čarou, popřípadě není vystínován a je to jen linka, popřípadě je to černý tlustý obrys nějakým způsobem vybarvený. Tohle je v pořádku pokud váš obrázek má být dvojrozměrný a komixového typu (o tom ale článek nebude).

Jenže co když chcete dosáhnout prostorovosti dojmu a objekt vystínovat? Linie je jednorozměrný útvar a trojrozměrný objekt (například hlava koně) se s ní na dvojrozměrné ploše (papír) zobrazuje těžko. Není to nemožné, ale to už chce zkušenosti. Mnohdy se to i těm nejlepším kreslířům nepovede.

Cvičení: Projeďte si tvorbu svého oblíbeného kreslíře a hledejte v ní obrázek ohraničený liniemi – pokud nějaký takový najdete, zamyslete se, jestli vás každá část čáry přesvědčila o prostorovosti objektu nebo, jde jen o vystínovanou pěkně vypadající omalovánku.

V praxi: Záleží, co chcete nakreslit a čeho tím chcete dosáhnout, ale pokud se obrysům vyhnete, jen vám to prospěje. Naučíte se na tom rychleji stínovat (když to s linií nevystínujete tak to nevadí, pokud to uděláte bez linie, objekt se slije do jedné plochy) a oddělovat jednotlivé objekty kresby (třeba postava a pozadí) i bez toho abyste to museli obtáhnout.

Pro příklad se dám několik možností pojetí čar. Nakreslím třeba hrozivou příšeru z vřesovišť, co vysává upírům mozky (neberte to moc seriózně, zabralo mi to tak 5-10 minut)


Můžete jí prostě jen vystínovat – Znázorníte jednak hloubku, ale navíc také proporčně nevyvážené části, nepovedené perspektivní zkratky, a všechny nedostatky kresby nejsou moc zřetelné.


Pak to můžete obtáhnout. Kresbu zvýrazníte (a v případě že máte stejně rozlítaný rukopis jak já kresbu i jaksi uhladíte). A teď nevýhody… Kresba pomalu ztrácí trojrozměrnost a nepovedené věci jsou zvýrazněny- příliš velký zadek, divné tvary tlap, nešikovné rozložení váhy těla. – Jinak řečeno, linie mnohdy zdůrazní kromě kresby samotné i její chyby.


No a teď zajdeme do extrému, linií znázorníme i svaly a všelijaké tvary, prohlubně na těle příšery – kreslíři mnohdy přidávají i různé nesmyslené čáry … vlastně ani nevím proč, takže přidám čáry na hřívu, jakože hříva a na ocas jakože je chlupatý a dovnitř ucha (vlastně nevím proč, ale mohlo by to vypadat cool)


Závěr: Linie je rozhodně velmi silný nástroj a musí se užívat opatrně. Pokud kreslit začínáte, je dobré to s ní nepřehánět. Znám spoustu kreslířů, co na tzv. „Lineartech“=obrysech založili něco, čemu říkají „můj vlastní styl“. Ty obrázky jsou sice mnohdy pěkné, ale ta tvorba se nikam neposouvá a opakují se v ní stále stejné chyby. (můj učitel kreslení to shrnul takto: „obrys svědčí o naivitě kresby i autora“)

Island, Kotlík

Přidávám trochu reklamy naší úžasné cestě :)