neděle 22. dubna 2012

Nexkurze do Pikovky


Původně jsem nechtěla psát o Speleofóru, ale následující akce byla natolik epická, že si jí nemůžu odpustit.
Speleofórum proběhlo tak nějak v klidu a nemám k němu co moc dodávat.

Epická byla však exkurze, která proběhla den následující. Přihlásili jsme se do jeskyně Piková dáma, kam jsem se už nějaký ten pátek chtěla mrknout. První zarážející fakta nastaly hned při potvrzování účasti. Jednak mi šíleným způsobem zkomolili jméno a jednak naši skupinu rozpůlili do dvou exkurzí. To byly však jen formalitky a tak jsme se druhý den ráno sešli na daném místě.

I přes to, že všude bylo napsáno něco ve smyslu: „max. 10 lidí na exkurzi, jinak vás zabijeme“ se nás tam sešlo asi 20. Tentokrát jsme přijeli s předstihem (deprimující fakt je, že na většinu akcí jezdíme pozdě, ale přesto tam nejsme nikdy poslední). A tak jsme tam stepovali a „mrzli“ 15minut… Pak jsme naznali že mrznout můžeme i v overalech.

A tak jsme mrzli v overalech… jak dlouho to nikdo neví, ale mohla to být tak hodina.
Ano, nikdo, kdo měl exkurzi vést, nepřišel. Všechny odpovědné a kompetentní osoby teť někde nejspíš vyspávali kocovinu a to, že jim tam dvacet jeskyňářů stepuje před jeskyní, nikdo neřešil.

Ale dvacet jeskyňářů je dvacet jeskyňářů, a když z protějšího domku vylezl borec na záchod, a viděl nás tam. Nejspíš mu přišlo divný, co tam děláme. Když zjistil, že se na naší exkurzi organizátoři vykašlali, bylo nám řečeno, ať počkáme ještě půl hoďky, že se převleče a teda nás tam vezme.

Celá exkurze byla poněkud zdlouhavá. Však když leze dvacet lidí po jednom po několika žebřících dlouhých, až pár desítek metrů vezme si to svůj čas.

Na dně jeskyně nastal mírný chaos. Všichni se rozprchli do různých konců jeskyně a nikdo se nějak nestaral, kdo chybí. Byli jsme v jeskyni Spirálce, odkud jsme měli jít plazivkama do Pikové dámy. Ale dvacet lidí je dvacet lidí a bylo by to plazivkama bylo nadlouho.

 A tudíž jsme se rozdělili na dvě půlky. Část se rozhodla vylézt z jedné jeskyně a pak vlézt do druhé z povrchu. No a pět z nás se rozhodlo pro plazivky. Stanuli jsme na relativně úzkém skalním balkónku mezi dvěma žebříky, odkud vedl i již zmíněný vchod do plazivek.


 
A tady nastal absolutní chaos, neb z plazivky začala vylézat další skupina exkurzantů, o dalších cca 13-ti členech a aby toho nebylo málo, dalších pár lidí navíc začalo slézat seshora dolů. Někdo chtěl nahoru, někdo dolů, někdo lezl seshora a někdo v protisměru zespoda, někdo nevěděl, kam chce, někdo chtěl do plazivky a někdo z plazivky zrovna vylézal. Problém byl v tom, odsud vedly pouze dva dlouhé žebříky, na kterých mohl být vždy jen jeden jeskyňář a tak brzo začalo být na balkónku těsno. Osobně absolutně netuším, kolik lidí se tu prostřídalo. A jak to nakonec dopadlo.

Rozhodla jsem se spolu s dalšími čtyřmi odvážlivci pro cestu plazivkou. Celkem jsem se těšila na mnohokrát zmiňovaný zdejší “polosifonek“, který byl ale bohužel suchý, což mne, ale ve finále ani tak nemrzelo. Jeskyní jsme prolezli a u jezírka, s lanovou “atrakcí“ známou jako “kyvadlo“ jsme se potkali s druhou půlkou (tedy tím co z ní zbylo neb jsme se nemohli dopočítat kolik členů vlezlo/ vylezlo/ nevylezlo/ chybí či přebývá.) Kyvadlo jsem překonala s drobným morálním kolapsem, ale jinak dobrý.

Když jsme vylezli, opět naše počty absolutně neodpovídali tomu, kolik nás do jeskyně vlezlo, ale to se dalo čekat. Už jsme to moc nezkoumali kdo, a proč chybí. Byli jsme rádi, že jsme venku.


Hodila bych i pár foteček, jenže foťák odešel již před vstupem do jeskyně, takže nic. Tak aspoň jeden šutrofilní autoportrét tu máte.

neděle 15. dubna 2012

Proč vždycky jenom já vypadám na fotkách strašně?


Původně jsem chtěla psát o super novém mobilu z 41Mpix foťákem, ale naznala jsem, že mé výlevy na toto téma nic úžasného nepřinesou.

Svět ovládl facebook a kdo na něm není, jako by nežil. A s postupujícím časem si nejde nevšimnout jak super cool statusy typu „achjo :(„ a „jím pizzu“ a „za 5 minut jsem z5, musím na nákup“ společně s hustýma rozmazanýma, nekvalitníma fotkama v rozlišení milijón krát milijón mobilem před zrcadlem, vystřídali pouhé odkazy na cizí rádoby vtipné obrázky.

A mezi těmi obrázky jsem viděla jeden, který jsem sice nenašla, ale zkusím ho poreferovat:
Holka přidá na FB fotku a dostane od kamarádky komentář: „jé tobě to sluší“, holka na to reaguje: „né, sem hnusná :(“, kamarádka se nedá: „alé né, si krásná“ a holka má nad sebou bublinu co si myslí: „já vím, že jo.“ …. Nízké sebevědomí je běžná věc, co nás obtěžuje v každodenním životě. (vzpomínám si na kamarádku… „já jsem hnusná, já jsem tlustá, já jsem úplně blbá…ach jó“)

Ale to trochu odbočuji od tématu… to co je také běžná věc, je fakt, že když většina lidí posílá někomu svou fotku, předem ho musí 4× varovat:
  1. jak je ta fotka hnusná
  2. a nepovedená
  3. a nejhorší ze všech fotek co mám
  4. ale protože byl nějaký problém s počítačem, tak se vymazali všechny ostatní, dobrý fotky
a po odeslaní je nutno ještě dodat:
  1. že ta fotka je hrozně stará.
  2.   A že na ní vypadám jak debil
  3.  A že sem na ní nemožně oblečenej
  4. A nějaké další výmluvy, které se odvíjí od fantazie každého jednotlivce
Následně je fotka pochválena a člověk s nadšením posílá další.

A to nejhorší na tom je fakt, že jen vy na fotkách vypadáte blbě, zatímco všichni ostatní jsou úžasní…
Nevím moc kam tím směřovat… taky si myslíte, že vaše fotky jsou hnusný, zatímco fotky ostatních jsou naprosto v pořádku nebo je vám jedno, že fotka na který vypadáte jako psychopat po třídenním flámu, je super?

čtvrtek 12. dubna 2012

Až budu velká, budu potápěč !


Dovolím si připojit trošku nostalgický článeček, ale na úvod aktuální dění (ve kterém z prominutím vynechám informace o výkalech v gumákách a tak):

Mé Velikonoce proběhly ve znamení piva a piva a taky piva. Načež mi bylo doma vytčeno, že až moc chlastám (to není pravda, já jsem slušně vychované děvče). No a teť se akorát stresuju věcmi, kteréžto jsem měla udělat a neudělala a asi už nikdy neudělám.

Běží ke mně sestra…
Sestra: „potřebuju pomoct s referátem“
Já: „hmmm, a s jakým?“
Sestra: „Činnost tekoucí vody v krasových územích, jejich vznik, jeskyně ČR“
Já: „jo, tak o tom nic nevím“
Já:… „Jo jinak o víkendu nebudu doma, jdu asi do jeskyně“
Maminka: „Už zas?“
Já: „Jak už zas?“
Maminka: „A co tam budeš dělat?“



Abych vás vtáhla do děje. Maminka i vždycky přála mít za dcerušku roztomilou blondýnečku, které bude moct plést copánky, ze školy bude nosit samé jedničky, v budoucnu bude doktora nebo učitelka a hlavně: bude se věnovat KULTIVOVANÝM, DÍVČÍM zájmům. Tedy: chození na diskotéky, vyšívání, vaření, líčení se a tak. No, a když se místo vyšívání válím někde v blátě, to prý ke kultivovaným zábavám nepatří.
Na to být doktorkou sem moc blbá a na to být učitelkou zas příliš zbabělá, Takže vize mé maminky hned vyřazuju. Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála být potápěčem. Přišlo mi to dobrodružné a vzrušující. Hlavně jsem strašně žrala Wiliho Foga – Cesta do středu země a 20 000 mil pod mořem. Potápěč ze mě ale asi taky už nebude. Jak, se ke mně přiblíží studená voda, je zle.

Další z mých naivních vizí bylo, že budu prodavačkou… Znáte dětskou logiku: Jako prodavačce, mi všichni budou dávat peníze a tak budu mít stráááášně moc peněz. A naopak chci sice být zpěvačkou, ale ta moc peněz nemá. Kde že jsem na tuhle úvahu přišla? No když jsme si hrávali z barbínkama tak ta co byla prodavačka šatů vždycky jaksi ve finále zbohatla nejvíc.

No a pak byly takové jednorázové tužby… Budu pilot a budu cestovat… budu chemik a budu vybuchovat… budu ornitolog a budu týrat ptáčky… budu geolog a budu týrat kamínky… Budu kamioňačka a budu hustá… No znáte to, každý jsme měli své vize.

Tak tohle teda nikdy dělat nebudu:
A zpět ke:  „jdu asi do jeskyně“. Nevím jak vy, ale jsou věci, o kterých si už od dětství říkám, že bych je teda fakt dělat nechtěla. Vybavuju si, jak jsem jako malý capart (1. Třída?) šla na výlet do krásného Krasu Moravského. Šli jsme obří tůru. Z Macochy dolů a pak ke Skalnímu mlýnu. Když jsme po cestě viděli, jak se nějaký špinavý, mokrý a velmi uboze vyhlížející starší zarostlý chlap v gumákách s helmou ráchá v Punkvě, usoudila jsem. „Tak tohle teda fakt nikdy dělat nechci a nebudu!!!“

neděle 1. dubna 2012

Němcova Kejv a v ní mrtvola


I když bych dnes měla přihodit nějaký aprílový vtípek, neudělám to. Jednak to neumím, jednak mně nic originálního nenapadá a jednak se mi hlavou honí úplně jiné věci.
Tak přihodím zas něco ze zážitků z podzemí úžasného Moravského krasu. Tento a předchozí víkend jsem měla tu čest Z jeskyní Němcovou číslo 2. Kdo tam byl, ví co to je. Kdo tam nebyl tak stručně: jde o ne moc dlouhý koridor, kde ze stopu visí krápníci, z nich další krápníci a z nich netopýři. Minulý víkend jsem tuto záležitost ukazovala bandě malých dětí (1. -4. Třída). Vylezli jak prasata ->maminky samozřejmě měli v přihlášce na akci napsáno, že se půjde do jeskyně a je tam blato (hádejte, kolik holčiček mělo na tuto akci nabalené bílé mikinky, bundičky, kalhoty, botky…) Prolezli všechny plazivky. Pootravovali místní netopýry. Rozsoudili své spory, kdo má silnější baterku tím, že nikdo z nich stejně nic nevidí a zanadávali si, že je ta jeskyně strašně krátká a chtějí ještě do další. Po další cestě žlebem pak museli prolézt snad úplně všechno a začali polemizovat o tom, jak by se dali překonat mříže a ocelové dveře od jeskyně Amatérské. A tak jsem jim musela vysvětlovat, že když chce běžně jeskyňář do podzemí, nemusí tam jít úplně vždy se zbraněmi hromadného ničení.


No a další zajímavý fakt co musíte vědět je, že v Němcově jeskyni č. 2, je mrtvola a je v plazivce a někdo jí tam dal už před objevením jeskyně:

Já:  „Ne, do té plazivky nepolezeš, budeš jak prase“
Dítě: „Ale co když tam je mrtvola?“
Já: „Není tam mrtvola, já jsem tam byla“
Dítě: „Nebyla, Já jsem tě viděl, že jsi celou dobu tady“
Já: „Byla sem tam už dřív“
Dítě: „A co když jí tam někdo dal mezi tím?“
Já: „Vždyť ty dveře tam byly zamčený, jak by se sem někdo s mrtvolou dostal?“
Dítě: „No tak tu byla, ještě než sem ty dveře dali.“

Z týhle akce jsem si odnesla bouli.(Bez helmy do jeskyně nelez) A dnes jsem se poněkud neplánovaně mohla do téhle jeskyně podívat znovu a přesvědčit se o tom zda tem ta mrtvola opravdu je (tentokrát v plné polní, s helmou aji overalem). Žádnou mrtvolu jsem tam neviděla. Jen pár kostí, vrápenců, pavouků a jednu houbu, která tam vyrostla z kdovíčeho.  Spáchalo se pár fotek a lezlo se ven, kde (i když 1. dubna) sněžilo.

Kromě této díry jsou Němcovy jeskyně ještě další dvě. Já jsem byla donucena (opravdu donucena) vlézt do Němcovy jeskyně číslo 3. V životě jsem v ní před tím nebyla. Vstupnímu portálu se doteď dařilo mně dokonale odrazovat. Je to jen takový plazivkojdní tunel tak sem si říkala, že tam stejně nic nebude. No, něco, co se tvářilo, že to kdysi byly krápníky tam bylo. Takže to zas takové nic nebylo, ale stejně až příště půjdu kolem, se mi tam opět asi chtít nebude.