Dovolím si připojit trošku nostalgický článeček, ale na úvod
aktuální dění (ve kterém z prominutím vynechám informace o výkalech v gumákách
a tak):
Mé Velikonoce proběhly ve znamení piva a piva a taky piva. Načež
mi bylo doma vytčeno, že až moc chlastám (to není pravda, já jsem slušně
vychované děvče). No a teť se akorát stresuju věcmi, kteréžto jsem měla udělat
a neudělala a asi už nikdy neudělám.
Běží ke mně sestra…
Sestra: „potřebuju pomoct s referátem“
Já: „hmmm, a s jakým?“
Sestra: „Činnost tekoucí vody v krasových územích, jejich
vznik, jeskyně ČR“
Já: „jo, tak o tom nic nevím“
Já:… „Jo jinak o víkendu nebudu doma, jdu asi do jeskyně“
Maminka: „Už zas?“
Já: „Jak už zas?“
Maminka: „A co tam budeš dělat?“
Abych vás vtáhla do děje. Maminka i vždycky přála mít za
dcerušku roztomilou blondýnečku, které bude moct plést copánky, ze školy bude
nosit samé jedničky, v budoucnu bude doktora nebo učitelka a hlavně: bude
se věnovat KULTIVOVANÝM, DÍVČÍM zájmům. Tedy: chození na diskotéky, vyšívání,
vaření, líčení se a tak. No, a když se místo vyšívání válím někde v blátě,
to prý ke kultivovaným zábavám nepatří.
Na to být doktorkou sem moc blbá a na to být učitelkou zas
příliš zbabělá, Takže vize mé maminky hned vyřazuju. Když jsem byla malá,
vždycky jsem si přála být potápěčem. Přišlo mi to dobrodružné a vzrušující.
Hlavně jsem strašně žrala Wiliho Foga – Cesta do středu země a 20 000 mil
pod mořem. Potápěč ze mě ale asi taky už nebude. Jak, se ke mně přiblíží
studená voda, je zle.
Další z mých naivních vizí bylo, že budu prodavačkou…
Znáte dětskou logiku: Jako prodavačce, mi všichni budou dávat peníze a tak budu
mít stráááášně moc peněz. A naopak chci sice být zpěvačkou, ale ta moc peněz
nemá. Kde že jsem na tuhle úvahu přišla? No když jsme si hrávali z barbínkama
tak ta co byla prodavačka šatů vždycky jaksi ve finále zbohatla nejvíc.
No a pak byly takové jednorázové tužby… Budu pilot a budu
cestovat… budu chemik a budu vybuchovat… budu ornitolog a budu týrat ptáčky…
budu geolog a budu týrat kamínky… Budu kamioňačka a budu hustá… No znáte to,
každý jsme měli své vize.
Tak tohle teda nikdy dělat nebudu:
A zpět ke: „jdu asi do
jeskyně“. Nevím jak vy, ale jsou věci, o kterých si už od dětství říkám, že
bych je teda fakt dělat nechtěla. Vybavuju si, jak jsem jako malý capart (1. Třída?)
šla na výlet do krásného Krasu Moravského. Šli jsme obří tůru. Z Macochy dolů
a pak ke Skalnímu mlýnu. Když jsme po cestě viděli, jak se nějaký špinavý,
mokrý a velmi uboze vyhlížející starší zarostlý chlap v gumákách s helmou
ráchá v Punkvě, usoudila jsem. „Tak tohle teda fakt nikdy dělat nechci a
nebudu!!!“
Žádné komentáře:
Okomentovat