Dovolila bych si, jako obvykle, tak trochu odbočit od tématu
v úvodním odstavci, takže rostou okurky a nic. Ta mimotématní úvaha
spočívá v tom, že si ségra domů donesla novou baterku, že prý na leto. Je
to jakýsi no-name, co do toho furt cpete drahé baterky a moc to nesvítí (proč
si proboha v dnešní době ledkoidních vychytávek kupuje něco na bázi
žárovkoidní?)
Tož je léto a nic se neděje. Všichni se rozjíždějí do
našich, cizích, či jiných krajů, internetové blogy zaplavují články plné výmluv,
proč nepřibývají nové články.
Já jsem protentokrát žádnou výmluvu nevymyslela a tak rovnou
píšu: nechce se mi a kašlu na to.
Když zrovna nepromazávám nabídky všelijakých kurzů masáží
penisu a pilulek na hubnutí co mi neúnavně chodí na e-mail, tak se také
rozjíždím do různých krajů, a světe div se, není to jen šalinou do teska pro
pivo a zpět
Kromě návštěvy Slováků a mé babičky (o kterých možná až
jindy), se mi naskytlo navštívit hory v útrobách Rakouska, konkrétně
vápencová poušť (mohu li to tak nazvat) Totes Gebirge.
Za epickou bych mohla považovat část, kdy sem se nějak moc
nezajímala kam to vlastně jedu a moje úzkostlivá babička přišla s větou: „hlavně
tam nespadni do žádné propasti“ a já na to že tam žádné propasti nejsou, ale
vysokohorský kras je vysokohorský kras a propast, jak jsem pak zjistila je snad
na každém kroku… no co už.
Na fotkách (nejsou moje) si můžete všimnout, že vápence jsou
kolikrát pokryté sněhu. (k tomu se snad dá napsat jen: „heč, já se tu válím ve
sněhu a vy se smažíte doma v třicetistupňových vedrech“) Přes sněhová pole
vedla turistická značka -> no to je super. Teda až do doby než jsme
objevili, že na okraji ledového příkrovu je díra do podzemí, ze které se
nakonec vyklubala propast s obrovským jícnem, že skoro nebylo vidět na dno
no a celý tento jícen byl před tím krytí asi 10-20cm silnou vrstvou sněhu, že
mně celkem překvapilo, že se do ní nikdo nepropadl... Jak jsme najednou sněhová
pole raděj obcházeli.
Myslím, že jde o hodně zajímavou oblast, fotogenická,
geologicky zajímavá a turisticky atraktivní. Musela sem si zde rozšířit svou
šutrologickou sbírku o kus červeného vápence a jakousi zkamenělou asi-šklebli,
kterých tam bylo víc jak v moři (a to si furt říkám že to kamení už nemám kam dávat)
Co dál zmínit... nalezla sem tam do jakési díry, jenom pár metrů od vchodu. Co napsat... byla v ní zima odhadem tak 5°C. Horší byly ledové stěny, kterých se skoro nedalo dotýkat, ale neplánovala jsem lézt nějak hluboko, jen nakouknout, ale pěkná byla.
Na cestě zpět, jsme pak strávili chvíli v městečku vystaveném na skále, co se tyčila přímo od jezera Hallstattu. Na můj vkus moc lidí a moc horko, ale i to bylo pěkné.
Moc nevím jak svůj slovní průjem zakkončit, tak to vyhrála fotka zkamenělých škleblí nebo něčeho tak. Za všechny tyhle úžasné fotky musím poděkovat ZDE protože foťák momentálně nevlastním.
Žádné komentáře:
Okomentovat