pátek 26. května 2017

Cesta vlakem

Dlouhé noci se mi zdávají romantické sny o zemích, které jsou příliš vzdálené.

Když píšu tato slova, sedím ve vlaku, vracím se ze Šumavy do mého milovaného Brna a ve vlaku strávím následujících necelých 6 hodin. Absolutně netuším, co tu budu celou dobu dělat.
O Šumavě vám napíšu asi toto. Nikdy před tím jsem ji nenavštívila. Je to kout naší země, který byl pro mě vždy nějakým způsobem vzdálený a nedostupný. Hromadná doprava jede dlouho, přestupů je mnoho, penízků papá taky mnoho a na místě to s přepravou taky není růžové. Auto nemám, řidičské oprávnění taky ne a ani když jsem byla malá, naše rodina auto nevlastnila – tedy od doby než nám ho ukradli v 2. třídě. (a žádný milenec mně tam taky zatím nevzal)

Tentokrát jsem se k Šumavě dostala přes agenturu, která mně tam vyslala dělat program dětem na škole v přírodě s příslibem proplacení jízdného. Tahle práce mně přivedla mimo jiné na jednu myšlenku.

Ještě donedávna jsem si myslela, že naši republiku znám, mám ji prolezenou, proježděnou, prochozenou (opravdu jsem toho viděla už dost) a že nic moc nového od ní už čekat nemůžu. V souvislosti s tím jsem se vydávala do různých zemí více či méně vzdálených abych se mohla cítit jako velký dobrodruh, cestovatel a světoběžník.

Dovča v zahraničí je totiž přece zajímavější a lákavější než se válet u rybníka pár desítek, stovek kiláků od baráku. Navíc s ní můžete machrovat před kamarády, kde všude jste už byli a co vše jste tam zažili. Oproti třeba takové cestě po Norsku je pak nějaké toulání Vysočinou slabý odvar.

Jak teď cestuji po republice a různých školách v přírodě, dostávám se na místa, které bych nejspíš nikdy nenavštívila. Jsou to místa, která nejsou prvoplánově až tolik známá (příští týden jedu do Krkonoš – jupí) a asi by mně nenapadlo se na ně vydat jen tak samu od sebe.

Tak nějak si při tom začínám uvědomovat, že tuto zemi vlastně vůbec neznám a až tak moc o ní nevím. Posledních několik dost let jsem se zasekla ve svých malých rájích Vysočiny a Moravského krasu (které miluji a jsou nádherné), občas nějaká ta dovča jinde, ale co ten zbytek?

A tak se mi v hlavě rodí plán na velkou cestu, třeba měsíční skrz na skrz naší zemí, projít jí a projet, každou noc na jiném místě. Cestě po městech, horách, hradech, zámcích lesích i řekách. Plán je to skvělý, ale mám menší obavu, že ji čas, lenost ani peníze nedovolí. Zatím si však dále vedu svůj nomádský život a je to fajn.



A první hodina ve vlaku je za mnou

Žádné komentáře:

Okomentovat