Tak nějak jsem najednou stála na Hlavním nádraží ve městě
Brně. Odněkud jsem přijela. Nemám ponětí odkud, ale pravděpodobně to bylo
vlakem. Toto místo mělo být mým přestupním uzlem. Z nějakého důvodu jsem se
potřebovala dostat do Kyjova a to ještě onoho dne. Plán byl jasný. nasednu na
vlak - před tím si teda cvaknu svou dlouhou univerzální IDS-JMK jízdenku na
políčku odpovídajícím zónám přes které vlak projede.
Došla jsem tedy k vlaku v jedněch dveřích stál nějaký pán v
uniformě výpravčího s tou jejich suprovou plácačkou na vypravování vlaků a před
ním stála fronta lidí, ti kupovali lístky a nebo se ptali na informace. Já jsem
potřebovala znát taky jednu. Kolik je to zón do Kyjova. Na okně vedle něj byla
nalepené mapa Jihomoravského kraje kde zóny integrovaného systému byly barevně
vyznačeny. Od mapy mně však dělila
neprostupná fronta lidí. Zkusila jsem jí proniknout. Dav byl jako neživá
neprostupná skála. Nikdo ani nezareagoval na prosbu a uvolnění místa, k mapě
jsem se nedostala. Nezbylo mi než si poradit jinak.
Kolem mého vlaku prošel další pán od drah. Rychle jsem ho
zastavila a zeptala se, zda má ponětí kolik by to do Kyjova mohlo být zón. ten
jen zavrtěl hlavou a dál si pokračoval ve své cestě. Dál má cesta
za informací směřovala do informačního centra. Tam mi to snad řeknou.
Borec za překážkou akorát
svým pohledem naznačil něco jako: "A já to mám jako vědět?". A
oznámil mi, že absolutně nemá ponětí, ale že to zjistí a ať přijdu za dva dny.
To už to snad bude vědět. Můj vlak však brzy odjížděl a tahle varianta
nepřipadla v úvahu. Vrátila jsem se tedy k vlaku. Dav lidí už tam nestál a tak
jsem se vítězoslavně vydala k mapě. Zbytečně. Byla to mapa republiky české
náhodně vybarvena barvami a na ní byly tři tečky: Praha, Brno a Ostrava.
S povzdechem jsem se zadívala na vlak a v duchu se
rozhodovala zda mám jízdenku náhodně označit nebo jet bez ní a případně si ve
vlaku koupit jízdenku klasickou. Najednou se odněkud vynořil další muž. Byl
vysoký s širokými rameny. Byl to voják. Řekl že vypadám zoufale a zda mi může
nějak pomoct. Já mu sdělila svůj problém s cvaknutím jízdenky. Voják se
zatvářil lehce nechápavě, jako bych
chtěla něco hodně nestandardního a zeptal se zda jsem byla na informacích. No
jasně že byla. Další jeho otázka směřovala směrem, proč to vlastně potřebuji vědět? Když jsem mu odpověděla, že
nechci platit pokutu, tak odešel s výrazem, ze kterého jsem nedokázala vyčíst
zda byl obdivný, nebo těžce ne nechápavý.
Vlak už odjížděl a já jsem se rozhodla nasednout i bez
platného jízdního dokladu. Vlak se pomalu rozjel a kousíček za Hlavním nádražím
začal pan průvodčí cvakat jízdenky. Nikam nespěchal a rozprávěl s cestujícími.
Kousek za mnou se ho někdo zeptal že zda vlak jede do Stanice XY a kdy tam tak
zhruba bude. průvodčí pokrčil rameny:
,,Já tu jen cvakám lístky, nic jiného, ale určitě se načekáte. V další
stanici vlak doplní palivo. To zabere fůru času a kterým směrem se pak rozjede,
to se uvidí pak."
To bylo znamení, že do toho dne do Kyjova už nejspíš nedostanu.
Vyšla jsem po chodbičce ke dveřím a vyskočila z krokem jedoucího vlaku. Přede
mnou se do dálky táhly koleje a já se po nich vydala. Neznámo kudy, neznámo
kam, ale po vlastní ose. Bylo dost nepravděpodobné že někam dojdu, natož do
Kyjova. Bylo to však jistější než se svobodně odevzdat do rukou podivného
drážního systému.
najednou z vlaku vyskočil nějaký muž a zavolal na mně:
,,Počkejte, jdu s vámi."
A teď vážně
Říká se že sny jsou odrazem našeho podvědomí. No nevím co o
mně vypovídá fůra chlapů a žádný z nich nic neví.
Žádné komentáře:
Okomentovat